Panu de Saint-Fond bylo 50 let. S nespoutaným sklonem k výstřednostem se v něm spojovala ukrutnost a nenucená povýšenost.
Uměl znamenitě okrádat Francii; a neváhal vydávati zatykače, i když po tom zatoužilo sebe menší hnutí jeho vášně. Následkem toho úpělo nyní přes 20.000 osob obojího pohlaví a všeho stáří ve vězeních, jimiž je Francie poseta.
Přece však z těch 20.000 nebyl ani jediný vinen, jak mne vesele při příležitosti ujišťoval. Večeře se zúčastnil též d`Albert, první předseda pařížského soudního dvora, což mi řekl Noirceuil až při mém vstupu.
Čtyři rozkošná děvčata mimo paní de Noirceuil a mne tvořila serail pro tyto pány. Tato dosud panenská stvoření obstarala Duvergierová.
Šest hochů od 15 do 20 let nás obsluhovalo; byli nazí a měli ženský účes; všichni ti zpustlí účastníci večeře mohli svou chlípnost ukojit na čtyřech osobách: na dvou chlapcích a dvou děvčatech. Protože dosud nebyl nikdo přítomen, líbali a objímali mne asi čtvrt hodiny d`Albert a Saint-Fond. Bavili se a žertovali o mém dobrodružství.
„Rozkošná slečinka,“ řekl Noirceuil, „aby vám dokázala vděčnost za svoji záchranu před smrtí, je ochotna bez váhání ukojit vaše žádosti.“
„Máte pravdu, ale přece se mi zdá, že bychom měli víc jednat a míň žvanit. Chcete poznat Juliettiny půvaby než přijdou ostatní?“
„Já ne, řekl d`Albert, „netoužím vůbec po tęte-ŕ-tęte, neumím se při tom chovat. Potřebuji vždycky podporu, a proto dám přednost trpělivému čekání na příchod všech ostatních.“
„Nesouhlasím s tím tak docela,“ odpověděl Saint-Fond, „a rád bych se chvíli pobavil s Juliettou v koutku tohoto budoáru.“
„Ujistili mne, že budete mým fantastickým výstřednostem po vůli; budou vám možná trochu odporné, rád věřím, ale počítám s vaší vděčností. Víte, co jsem již pro vás učinil, bude toho však ještě více: jste zlá a pomstychtivá; dobrá, potěšte se tímto.“ Při tom mi podal šest zatykačů, které stačilo jen vyplnit, abych kohokoli mohla zbavit svobody. „Přijměte též tento diamant, má cenu tisíc louisů – jako dík za potěšení, jež mám z vaší známosti. Jen berte, nic mne to nestojí, jsou to státní peníze.“
„Můj pane, vaše dobrota mne již opravdu mate.“
„Ó! Nezůstanu jen při tom! Chtěl bych si vás vzíti k sobě; potřebuji ženu, jako jste vy, všeho schopnou. Chci jí svěřit přípravu jedů.“
„Jakže, můj pane, pracujete i takovými prostředky?“
„Je to nutno, neboť se často musím leckoho zbavit… Nemáte přece předsudků, doufám?“
„Ani v nejmenším; přisahám vám, že se nebojím žádného zločinu, naopak každý mne těší.“
„Ach, dejte mi hubičku! Jste rozkošná. Budiž! Za tento slib se vám zaručuji, že se postarám o vaši naprostou beztrestnost. Jednejte, jak sama uznáte za vhodné; prohlašuji slavnostně, že vás ochráním ve všech zlých příhodách, které vás potkají, musíte mi však hned dokázat, že máte schopnost k povolání, jež jsem vám nabídl.
Zde vezměte,“ a podával mi malou krabičku, „posadím dnes vedle vás tu osobu, na níž chci vyzkoušet vaši dovednost. Chovejte se k ní hezky, neboť přetvářka je nutným pláštíkem ničemnosti. Hleďte ji co nejlépe oklamat a po jídle jí vsypte tento prášek do její sklenice. Účinek na sebe nedá dlouhou čekat; poznám z toho, jste-li mne hodna. Pak máte své postavení zajištěno.“
„Ó, můj pane,“ odvětila jsem horlivě, „jsem plně k vaší disposici, dejte to sem a uvidíte, jak obratně vše zařídím.“
„Rozkošná! Pobavme se nyní trochu, slečno, vaše nevázanost mne velmi dráždí… Dovolte však nejdřív, abych vás upozornil na pravidlo, jehož se musíte držet: Nesmíte nikdy ztratit poníženou úctu, již vyžaduji a jež mi náleží nejen pro mé postavení; v tom ohledu je moje hrdost bezmezná. Nikdy vám nebudu tykat; chovejte se stejně a oslovujte mne vždy „Monseigneur“. Užívejte pokud možno třetí osoby a tvařte se vždy uctivě.„
Když jsem byla nahá, zvolal ničema okouzleně:
„Ach, jak krásný zadek! Prosím vás, shýbněte se, ať do něj mohu vstrčit jazyk. Jeho svěžest mne přivádí z míry. Chtěl bych, aby byl hodně zaneřáděn, jeho čistota mne mate. Podívejte se na můj, je plný špíny. Vrhněte se před ním na kolena, vzdejte mu čest, jakou je mu povinen celý svět. Kolik by jich bylo na vašem místě šťastno! Kdyby k nám sestoupili i bohové, i ti by zatoužili po této přízni. Jen líbejte, vstrčte doň hluboko svůj jazyk. Jen žádný odpor, mé dítě!“
Můj hnus byl silný, ale přece jsem jej přemohla, neboť můj zájem toho vyžadoval. Učinila jsem všechno, co ten zpustlík žádal. Líbala jsem jeho varlata, dala jsem se fackovat, mlátit přes ústa, vykálel se mi na krk, plival a močil do obličeje a kopal do zadnice. Na konec jsem mu dovolila, aby mne obdělával až do chvíle vzrušení, po němž mi vystříkl své semeno do úst a poručil mi, abych je spolkla. Učinila jsem to a poslechla jsem slepě všech jeho rozkazů.
Saint-Fondovo vystříknutí semene bylo plno síly, chlipnosti a ohně; jeho ztráta byla značná, semeno vřelé, tučné a chutné, jeho vzrušení bylo mocné, přirážení divoké. Krátce, jeho milování bylo mocně intensivní. měl krásné, pěkně bílé tělo a nejkrásnější zadnici; šourek byl tučný a jeho masitý úd měřil jistě sedm coulů na délku a šest v objemu. Žalud byl nejméně dva couly dlouhý a silnější než prostředek údu; předkožka byla skoro stále stažena. Byl to velký, dobře urostlý muž s ušlechtilým nosem, měl krásně černé oči, čisté zuby a nepáchlo mu z úst. Na konec se mne ptal, zda nemá famósní semeno.
„Jako krém,“ odvětila jsem, „neznám většího požitku, než je srkat.“
„Prokáži vám častěji čest, abyste je užila,“ pravil, „a budu-li velmi spokojen, dostane se vám i mého lejna. Nyní však poklekněte, polibte mi nohy a děkujte za dnes vám prokázanou přízeň.“
Poslechla jsem, načež mne Saint-Fond objal s ujištěním, že jsem jej okouzlila. Ručníkem a voňavkou jsem odstranila všechny stopy. Vrátili jsem se do salonu.
Čekali nás již; dámy již přišly. Při našem vstupu projevil d`Albert chuť ztrávit chvíli s paní de Noirceuil, Henriettou a Lindanou v budoáru. Nemohli jsme pochybovat o druhu jeho zálib, jejichž svědkyní jsem ostatně byla později.
Zůstala jsem s Lolottou, Egleou, se čtyřmi chlapci, s ministrem a de Noirceuilem v salonu; pak jsme se dali do našich svinstev.
Dvě mladé dívky se pokoušely podráždit Saint-Fonda stejnými prostředky jako dříve já a také se jim to podařilo. Zatím se dal zpracovávat Noirceuil zezadu a líbal mi při tom zadek. Saint-Fond si hrál s mládeží; po tom se bavili delší dobu mezi čtyřma očima s Noirceuilem. Vrátili se rozpálení. Když se k nám přidala ostatní společnost, zasedli jsme ke stolu.
Představte si moje překvapení, když posadili vedle mne paní de Noirceuil a já jsem si vzpomněla na své tajné poslání.
„Můj pane,“ ptala jsem se Saint-Fonda, sedícího vedle mne s druhé strany, „je ona tou vyhlédnutou obětí?“
„Zajisté,“ odvětil ministr, „ale zbavte se přece svého strachu. Škodí vám to v mých očích. Ještě jednu takovou malomyslnost a ztratíte pro vždy mou úctu.“
Posadila jsem se. Večeře byla stejně nádherná jako dráždivá. Dámy v neúplných toiletách vystavovaly své vnady ohmatávání nemravných zpustlíků.
Brzy se nám hlavy rozpálily tak, že se ženy počaly chvěti. Viděla jsem chlipné pohledy mužů a slyšela jejich nestydatá a sprostá slova.
Přece ze všeho jasně vysvítalo dvojí: Že se zájem netočil kolem mé osoby, nýbrž byl soustředěn na paní de Noirceuil, což zviklalo moji jistotu.
Putujíc od Saint-Fonda k svému muži, pak zas k d`Albertovi, byla ubohá Noirceuilová již dosti tvrdě týrána. Její prsa, ruce, stehna i zadek, všechny masité části jejího těla nesly již zřetelné stopy krutosti těch ničemů, když jí Saint-Fond v nejvyšším rozčilení dvanáctkrát udeřil do zadnice a dal jí šest zuřivých poličků do tváře.
Pak ji svázal a připevnil její silně roztažené nohy na zem a ruce na stolice. Potom postavili mezi její nohy dvanáct rozžatých svíček, takže plameny olizovali její pohlaví i zadek. Toto mocné dráždění způsobilo, že krásné rysy ženiny ztrnuly a přijaly výraz chlipné bolesti. Saint-Fond jí při tom svítil do obličeje, jež bedlivě pozoroval. Zatím si dal lízat svůj údu od Lindany a zadnici od Lolotty. Noirceuil se dal obrábět zezadu, a kousaje Henriettin zadek, křičel na svoji paní:
„Je velmi sladké umírat takovým způsobem.“
Při tom znásilňoval ještě d`Albert zezadu jednoho z chlapců, plácaje do zadnice Egleiu. Pobízel Noirceuil, aby ještě více mučil družku svého života.
Byla jsem pověřena vrchním vedením; náhle jsem si všimla, že jsou svíčky příliš krátké, než aby mohly naší oběti působit patřičný stupeň bolesti. Postavila jsem tedy světla na stoličku; Noirceuilové výkřiky bolesti, jež se stávaly nesnesitelnými, vynesly mi nejvyšší uznání těch katů.
Tu začal Saint-Fond, neovládaje již své smysly, s neslýchanou krutostí svou oběť mučit; přiblížil ubohé trpitelce svíčku k obličeji a spálil ji řasy, dokonce skoro i oči; d`Albert hned vzal jinou svíčku a spálil jí jednu prsní bradavku a její manžel konečně vlasy.
Podivuhodně vzrušena tím zrcadlem, povzbuzovala jsem účastníky a nařídila jsem změnu v mučení.
Na moji radu ji natřeli kořalkou a pak zapálili. Byla chvíli celá zahalena plameny. Když oheň dohořel, poskytovala její úplně spálená kůže hnusný obraz. Nemůžete si představit, kolik chvály mi potom vynesla tato příšerná myšlenka.
Saint-Fond, podrážděn mou zlotřilostí, opustil ústa Lianina, aby s na mne vrhl zezadu, provázen Lolottou, jež mu nepřestávala lízat zadnici.
„Co podnikneme dál?“ ptal se Saint-Fond, pokrývaje má ústa polibky a zavrtávaje mi svůj úd hluboko do těla. „Vymysli si ještě něco, Julietto! Tvé nápady jsou skvostné. Tvé návrhy jsou božské.“
„Je tisícero mučení, jimiž bychom jí mohli posloužit, jedno hroznější druhého.“
Chtěla jsem právě nějaké navrhnout, když se k nám přiblížil Noirceuil a řekl Saint-Fondovi, že jí už musím dát jed, který mám u sebe. Že jinak ztratí potřebnou sílu, abychom mohli plně určit a vychutnat účinku jedu.
Zbavili paní pout a předali mi ji.
„Drahé, ubohé stvoření,“ řekla jsem a vsypala jsem prášek do sklenice vína, „napijte se, ať se posilníte.“
Ta šílená pila poslušně. Hned mne pustil Noirceuil, jenž mne celou tu dobu narážel zezadu, aby mohl svoji oběť pozorovat hodně zblízka, nechtěje přijít o její smrtelnou křeč.
„Musíte zemřít,“ řekl jí, „jste na to připravena?“
„Ano, smrt – jen smrt!“ zvolala nešťastnice. „Je to poslední milost, o niž prosím. Nenechte mne dlouho čekat.“
„Smrt, po které tolik toužíš, bídná kurvo, je již v tvém těle,“ zařval na ni Noirceuil. „Právě jsi ji přijala z rukou Juliettiných. Prokázala nám čest, že tě otrávila.“
„Musíme nyní všechno uspořádat,“ mínil Noirceuil, jenž z křečí své ženy poznal, že ji už nesmíme pouštět z očí. Dal přinésti do středu pokoje koberec, na který položil oběť, kolem níž jsme utvořili kruh.
Saint-Fond mě obráběl zezadu a každou rukou třel úd jednoho z chlapců. D`Albert si dal lízat penis od Henrietty, sám ssál úd jednoho chlapce, jednou rukou jej třel druhému chlapci a druhou dráždil Lindanin zadek.
Noirceuil zpracovával Egleu zezadu a stejnou proceduru dal provádět sám na sobě. Zároveň lízal úd chlapce a na kolenou si nechal jiným obrábět Lolottu.
Začínala krise: Byla strašlivá. Sotva si kdo představí strašný účinek jedu. Ubohá paní se svíjela do klubka a trpěla hroznými křečemi.
„Nádherné,“ křičel Saint-Fond, narážeje moji zadnici.
Trpitelka musila přes svůj odpor – mladíci ji drželi příliš pevně – nabídnouti svůj zadek Saint-Fondovi, jenž do ní hned prudce vrazil svůj úd.
Po něm nastoupil d`Albert, naposled Noirceuil.
„Pánové,“ vykřikl, „madame to již nepotřebuje, spíše zpovědníka.“
„Ať jde k ďáblu!“
Toto prokletí ji dorazilo. Vypustila ducha současně s vystříknutím semene tří lumpů za stálého jejich rouhání.
„Nuže, drahý příteli,“ řekl Saint-Fond, „má dcera patří vám. Ať požehnají nebesa vašemu spojení, jímž získám opravdu milého zetě vedle jistoty, že mne žena, jež mi dodala tento jed, neoklamala.“
Noirceuil se tiše něco zeptal Saint-Fonda a ten přikývl.
Ministr se nyní obrátil na mne:
„Julietto, musíte mne zítra navštívit, abych vám důkladně vysvětlil, co jsem dnes jen naznačil. Jsem s vámi velmi spokojen; váš zadek je božský. Pokládám vás za ukrutnou a hodnou zpustlého života; vesměs ctnosti, které mohu potřebovat.“
„Můj pane,“ odvětila jsem, „s vděčností přijímám vaši nabídku.“
Paní de Noirceuil byla pohřbena v zahradě, načež jsme se rozešli.
Nepředvídaná náhoda zmařila Noirceuilův sňatek a stejně i záměry ministrovy; nemohla jsem s ním tedy druhého dne mluvit. Král, jsa velmi spokojen se Saint-Fondem, věnoval mu totiž plně svou důvěru a pověřil ho tajným posláním, takže musil ihned odjeti. Když se vrátil, dostal vysoký řád a 100.000 tolarů ročního platu.
V ministrově dopisu Noirceuilovi dostala jsem rozkaz, abych si zařídila skvělé obydlí. Protože jsem současně dostala k tomu prostředky, najala jsem si nádherný palác na Faubourg Saint Honoré. Koupila jsem si čtyři koně a dva velké kočáry; přijala jsem tři lokaje vysokého, majestátního vzrůstu, dále kuchaře, dva kuchtíky, hospodyni, tři panské, předčitatelku, dvě děvčata na hrubší práci a dva kočí. Salony byly opatřeny nádherným nábytkem.
Navštívila jsem ministra hned, když se vrátil.
Nejdřív jsem mu gratulovala k jeho vyznamenání.
„Vidíte mne,“ pravil, „v zenitu slávy. Nikdy nebyl můj vliv mocnější a bohatství větší. Podívejte se na tyto dva klíče. Jeden je od klenotnice, jež je vám k službám, budu-li s vámi spokojen. Druhý od Bastilly. Proviníte-li se proti poslušnosti, čeká vás doživotní žalář.“
„Spolehněte se na svou poníženou otrokyni a buďte si mnou jist.“
„Svěřím vám dvě důležité záležitosti. Mé postavení mne nutí, abych obětoval nesmírné množství lidí. Podle mých rozkazů použijete určitého jedu z této skřínky, v níž jsou všechny druhy. Prudké pro ty, jichž se musím zbavit rychle, zbytek s nálepkou ,Pomalu účinkující jedy` je určen těm, jejichž nemoc se musí z důležitých politických důvodů hodně protáhnout, aby na mne nepadlo podezření.
Mám žhavou fantasii. Každodenní požitky mi už dávno neposkytují nic nového. Uspořádám tedy ve vašem bytě, ať už s Noirceuilem, nebo s jinými přáteli, dvakrát týdně zábavné večírky, pro něž připravím vždy nejméně tři oběti.
Odečteme-li dobu cestování, bude potřebí asi dvou set dívek, které si musíte sama zaopatřit, přece vám však jejich výběr omezím výhradami. Nejošklivější z nich musí být stejně krásná jako jste vy; nesmějí být mladší něž devět a starší než šestnáct let; musí být dosud nedotčené, urozeného původu, šlechtické nebo aspoň velmi bohaté.“
„Ó, pane, chcete obětovat všechny?“
„Zajisté, slečno; vražda je pro mne nejsilnějším dráždidlem, dychtím po krvi, je to má největší vášeň. Mou zásadou však je, abych vás uspokojil za každou cenu.“
„Můj pane,“ odvětila jsem, pozorujíc, že Saint-Fond čeká na odpověď, „pokud jste mne poznal, zrada s mé strany je naprosto vyloučena. Ano, pane, příroda mi propůjčila stejné vášně jako vám…“
„Spočítáme nyní váš majetek. Noirceuil vám dává 10.000 liber renty, ode mne máte 3000. Sama máte 12.000 liber, to je dohromady 25.000; k tomu přidávám ještě 25.000 na základě naší smlouvy, máte tedy 50.000 liber ročně. Přejděme vedlejší výdělky…“
Padla jsem ministru k nohám, abych mu poděkovala za nový důkaz přízně; nechal mne klidně padnout, načež jsem si opět sedla a on pokračoval: „Dovedete si jistě spočítat, že s tak malým příjmem nevystačíte na dvě nákladné orgie týdně. Dostanete tedy ročně na tyto zábavy jeden milion; musíte však je uspořádat velkolepě. Nejvybranější jídla, nejvzácněšjí vína a nejjemnější zvěřina musí být pro nás připraveny. I při pouhém tęte ŕ tęte bude aspoň padesát chodů. Za každou oběť dostanete 20.000 franků, což není příliš mnoho, jak vás znám. Ještě tedy přídavek 3000 franků za každou, kterou zabijete vlastnoručně; protože jich bude aspoň 50 do roka, vynese vám to půldruhého milionu franků a k tomu vám přidám ještě 20.000 franků měsíčného platu. Budete mít tedy k disposici šest milionů a 790.000 franků. Na drobná vydání vám přidám 210.000, takže dohromady máte asi sedm milionů. Jste s tím spokojena, Julietto?“
Přemohla jsem se a skryla svou radost, abych ve své hrabivosti získala ještě více. Předhodila jsem ministrovi, že povinnosti mně uložené jsou nejméně stejně těžké, jako příjmy značné; při své touze, abych ho dobře obsloužila, že nebudu šetřit a že je možno, že nesmírné sumy, které mne to bude stát, přesáhnou hodně příjem a mimo to…„
„Tak to mám rád,“ přerušil mne ministr; „ukázala jste také, že dovedete myslit na vlastní prospěch. To se mi líbí a nyní jsem si jist, že budu dobře obsloužen. Dostanete tedy deset milionů ročně. Tento přídavek mne nepřivede z rovnováhy; vím, kde mám brát, aniž bych zmenšil své jmění. Byl bych věru bláznivý státník, abych si nedal své rozkoše platit státem. Bída lidu mi nevadí, jen když mohu ukojit své vášně.
Musíme nyní obchod potvrdit,“ pravil ministr, „zde je prozatím malý dárek.“
Při tom mi dal skřínku s 5000 louisy a s klenoty a s nádhernými šperky.
„Vezměte si to zároveň s jedy domů.“
Potom mne odvedl do tajného pokoje, v němž se pojil největší přepych s vybraným vkusem.
„Zde jste pouhou kurvou; na venek budete nejurozenější dámou Francie.“
Svlékla jsem se.
Saint-Fond, opojen radostí, že konečně našel tak výbornou pomocnici, se překonával ve svém odporném chování.
Dal prokazovat svému údu a zadnici božské úcty. Když se vyprázdnil, musila jsem před lejnem vykonat svou pobožnost.
Protože byla jeho střeva prázdná, spolykal moje lejno a při každém soustu mne políbil.
Pak mne vyprovodil ven a vážně mi řekl:
„Odneste si skřínku s sebou a nezapomeňte, že naše ujednání začneme provádět během tří týdnů.“
V určený den přišel Saint-Fond se šedesátiletým mužem, jenž byl velmi oblíben u dvora.
Byl to božský večer. Šli jsme do magicky osvětlené besídky utvořené z bezu a růží. Sotva jsme přišli, rozevřela se opona. V ohnivých oblacích se nám zjevily furie, držíce naše tři oběti v poutech. Sestoupily na zem a přivázaly děvčata ke keřům vedle nás. Každý vyslovil, co ho napadlo, a hned přinesly furie žádané.
„Opravdu, Saint-Fonde, vaše Julietta je božská a má krásnou zadnici.“
„Zatím ji nechme,“ pravil Saint-Fond, „a zabývejme se zadky těchto furií.“
Na tuto poznámku odkryly všechny tři bohyně, tři nejkrásnější dívky z Paříže, ihned své zadnice a oba zpustlíci je podle chuti líbali, lízali a kousali. Vyrazili jsme nyní všichni společně. Oba ničemové, tři oběti a já. Před malou alejí prohlásil Saint-Fond, že nepůjde dál, dokud neukojí svých chtíčů. Chytil nejmladší děvče a v deseti minutách je zbavil panenství. Zatím jsem dráždila starce, jejž nic nepohnulo.
Když mu podali nejmladší dívku, mučil ji ukrutně a já mu při tom ssála jeho mužství. Při tom defloroval Saint-Fond druhou, aby konečně starému přenechal nejstarší z dívek.
Na otázku , kterou z nich chce zabít, dal stařec nejstarší Saint-Fondovi a uchýlil se s oběma mladšími a příslušnými mučidly stranou. Následovala jsem svého milence s tou, jež měla z jeho rukou přijmout smrt.
„Jsi duchaplná,“ řekl, „čím déle tě znám, tím více pociťuji touhu připoutat tě k sobě.“
V té chvíli přistoupila k nám stará žebračka a prosila o almužnu.
„Jak sem mohli,“ ptal se Saint-Fond, „vpustit tuto ženu?“ Když však viděl můj úsměv, pochopil hned můj žertík.
„Ach, šelmo!“ pravil, „to je skvostné! Copak chcete?“ obrátil se k stařeně.
„Běda,“ naříkala nešťastnice, „prosím jen o maličký dárek. Podívejte se jen na mojí bídu a pojďte se mnou.“
S tím vzala ministra za ruku a vedla ho do bídné dřevěné chaty, v níž seděli nahý hoch a dívka na trošce slámy.
„Ó, pane, ať jste kdokoliv, řekněte mi jen, prosím vás, znáte-li pana de Saint-Fond?“
„Ano,“ odvětil ministr.
„Dal zavřít mého muže a nám vzal to málo, co jsme měli.“
„A nyní, přátelé, uvidíte moji velkou zásluhu: vypátrala jsem ubohou oběť toho netvora Saint-Fonda a nabízím vám jí k ukojení vaši ukrutnosti.“
„Ha, žebračko!“ vykřikl, probodávaje ženu svými pohledy, „znám ho a také ty mne brzo poznáš. Ano, dal jsem uvěznit jejího nevinného muže a dokonce jsem provedl něco lepšího: je již mrtev. Bohužel, ona sama mi unikla.“
„Jaký zločin jsme spáchali?“
„Nechtěli jste mi prodat kus pole, který ležel v mém obvodu. Dostal jsem jej teprve, když jsem vás zničil – umíráte-li hladem, co na tom?“
„Ale tyto nešťastné děti!“
„Francie jich má deset milionů nad potřebu.“
Při tom srazil děti nohou a křičel:
„Jsou to pěkná kvítka“
Pak chytil chlapce a znásilnil ho od zadu a totéž provedl i s děvčetem.
„Stará čarodějnice,“ křičel dá, „ukaž mi svůj zadek! Musím jej vidět, abych byl hotov.“ Stará plakala a vzpírala se. Pomohla jsem však jeho přání splnit.
Pak všemožně ztýral nešťastnici a rozdupal hlavy jejím dětem; při tom vystříkal semeno do její zadnice a v té chvíli jí prohnal hlavu kulí.
Potom jsme opustili tato místa.
„Nuže, můj pane,“ řekla jsem mu při odchodu, „můžete nyní majetku té rodiny nerušeně užívat; dosud to dobře nešlo. Tito lidé si našli protekci a spustili povyk; vím sice, že na takové věci jen pliváte, ale přece jen to bylo nepříjemné. Našla jsem je a vy jste se jich zbavil.“
Okouzlený Saint-Fond mě políbil.
„Ach, jak sladký je zločin, Julietto, jak rozkošné má účinky! Nemáš ponětí, jak mne rozpaluje tvé božské chování, jímž mne podporuješ. Můj anděle, mé jediné božství, řekni mi, jak se ti odměním?“
„Vím, že se vám zavděčí, kdo dychtí po penězích: zvětšte tedy obnos mně slíbený!“
„Neobnášel stotisíc tolarů?“
„Ovšem.“
„Slibuji vám tedy dvojnásob.“
„Jsme nyní u hrobu připraveného pro naše oběti.“
„Ano,“ volal Saint-Fond, hmataje rukama kolem sebe, „ten stařec asi již jednu zabil. Cítím tu mrtvolu.“
„Vynesme ji ven,“ řekla jsem, „ať vidíme, kdo to je… Mrtva není, je to ta nejmladší. Zdá se, že je zadušena, ale ten ničema ji pohřbil za živa. Musíme ji opět oživit a pak si můžeš dopřát potěšení a zabít je obě.“
Skutečně přišla nešťastnice po chvíli k sobě, nemohla nám však říci, co jí starý udělal, když ztratila vědomí. Obě sestry se s pláčem objaly, ale nemilosrdný Saint-Fond jim oznámil, že je zabije obě; hned také přistoupil k provedení svého úmyslu.
Nestvůra dokončila vraždu a při ní se vyprázdnila do zadnice nejmladší dívky. Zasypali jsme hrob a šli dále.
„Ó! Jaká rozkoš je v ničení,“ řekl mi ten hnusný ničema, „nic nevzpružuje tolik chlipnost. Žádné kouzlo se nevyrovná půvabu takové špatnosti. Kdyby všichni lidé znali tuto rozkoš, byla by země do deseti let vylidněna. Drahá Julietto, z vašich skutků vidím, že milujete zločin stejně jako já.“
Přesvědčila jsem ho, že mne dráždí ještě víc, než jeho.
Již se rozednívalo, když se oba zpustlíci chtěli vrátit. V mých pokojích nás čekala bohatá snídaně předložená třemi nahými ženami. Stařec chtěl zůstat se svolením Saint-Fondovým pár hodin v mé posteli.
Po nekonečných námahách podařilo se starému pánovi vstrčit svůj úd na okamžik do mé zadnice. Byl však již ochablý, a když se mu nepodařilo vzchopit síly, aby se vyprázdnil, neboť, jak mi řekl, utrpěl při dnešních orgiích dvakrát ztrátu semene, usnul s nosem v mé řiti.
Když jsme vstali, dal mi Saint-Fond, okouzlenější než dříve, poukázku na 800.000 franků. Pak oba zpustlíci odešli.
Za čtvrt roku mi Saint-Fond oznámil, že musím příštího dne spáchat nový zločin.
Ach, uhodli byste, kdo byl vyhlédnutou obětí? Jeho vlastní otec. Šestašedesátiletý stařec; v každém ohledu úctyhodný. Křížil úmysly svého syna, domnívaje se, že mu víc prospěje, podá-li demisi, než kdyby upadl v nemilost.
Toto jednání rozčililo Saint-Fonda, a protože měl po otci dědit rentu 300.000 liber, byl rozsudek smrti nad vlastním otcem brzy hotov.
Předvídaje, že tento smrtelný hřích mne přece jen trochu zviklá, hleděl svůj čin ospravedlnit:
„Je otcovražda zločinem nebo není? Zajisté je možno takový čin spíš omluvit než jiný. Proč bych měl prokazovat svou vděčnost muži, jehož jediná zásluha je, že v záchvatu pohlavního chtíče vyprázdnil své sémě do lůna mé matky? Není nic směšnějšího nad tento bláznivý předsudek. Ale což když svého otce ani neznám? Ptám se nyní, zda mohu jen chvíli váhat?“
„Dobrá,“ odvětila jsem, „ale jak to provedeme?“
„Jako má přítelkyně pozveš starce k diner. Z tvého pozvání musí poznat, že se ti jedná jen o jeho radu. Jistě přijde; odnesou ho nemocného z tvého bytu. Ostatní už obstarám sám. Tady máš poukázku na 200.000 tolarů za státní pokladny. Jsi spokojena?“
„Miluji peníze, ale nechci jich víc než zasluhuji.“
Sjednali jsme ještě několik maličkostí ohledně slavnosti, již si ministr objednal. Na to jsem se radila s Noirceuilem o přípravách. Místo šesti žen pracovalo jich bez přestání dvacetčtyři, jež pomocí stejného počtu pomocnic sháněly potřebné po venkově.
„Nelituj žádné cesty, třebas i 30 mil, abys viděla vše na vlastní oči, a ber jen to, co uznáš opravdu za skvostné.“
„Co mi navrhujete, je těžko proveditelné, neboť tyto věci bývají často unášeny.“
„Dobrá, je nutno jich unésti dvacet, aby nám jich deset zbylo.“
„Co však s tím, co nebude přijatelné?“
„Ty můžeš prodat svým přátelům, nebo je přenechat kuplířkám. Bude to pro tebe slušný vedlejší výdělek. Dá se na tom získat aspoň 100.000 franků ročně.“
„Dobře, bude-li chtít Saint-Fond za všechny zaplatit; platí však vždy jen za tři.“
„Doporučím mu, aby ti je zaplatil všechny.“
„Bude pak také ještě líp obsloužen.“
Spatřila jsem svého milence až při provedení zločinu, jejž jsem musila jeho jménem spáchat. Dobrý stařec přišel ke mně.
Než jsme se odebrali ke stolu, učinila jsem vše možné, abych s ním jeho syna smířila; byla jsem velmi překvapena, že to nebylo ani příliš těžké. Náhle jsem změnila svůj úmysl.
Nešlo nyní o smíření, napadlo mě pojednou; neboť kdyby se uskutečnilo, ztratila bych jednak příležitost k zločinu, který již nyní ve mně vzbuzoval chlipné záchvěvy, a k tomu bych ještě přišla o milion a 200.000 franků, které mi byly slíbeny za provedení činu.
Dovedu s jedem velmi dobře zacházet. Stařec omdlel, odnesli ho pryč a za tři dny jsem se dozvěděla, že po strašném utrpení zemřel.
Sotva byl mrtev, přišel ke mně jeho syn, aby se zúčastnil večírku, který jsme nyní dvakrát týdně pořádali. Špatné počasí nás přimělo zůstat v pokoji. Noirceuil byl jediný host, jenž měl dnes přístup.
„Mám pro vás připraveny tři báječně krásné dívky, staré čtrnáct až patnáct let, jež byly uneseny z kláštera hlavního města a stály mne každá 100.000 franků. Můžete s nimi zapomenout na utrpěnou ztrátu,“ řekla jsem, ukazujíc mu je.
„Mám svědomí klidné,“ řekl Saint-Fond líbaje mne na ústa, „mohl bych denně spáchat 15 takových zločinů bez nejmenších výčitek svědomí. Jenom mne mrzí, že při tom víc netrpěl.“
„Ale víte, že byl již úplně nakloněn k smíru?“
„Jak by mi byl ten starý ničema na obtíž, kdyby ještě žil! Nenávidím ho i proto, že mu musím vystrojit pohřeb, k čemuž mne nutí nízké předsudky. Nejraději bych jeho mrtvolu hodil psům, celý život mi kazil.“
Spustlík se nyní dal hned o práce a podrobil tři dívky důkladné prohlídce. Ani nejpřísnější kritik mi nemohl to nejmenší vytknouti; krásné postavy, urozenost, zachovalost, dětský věk, nic tu nechybělo. přes to jsem poznala, že nejsou spokojeni, neboť ani jeden z nich se nevzrušil.
„Řekněte mi tedy, co vlastně chcete, když vás tyto předměty neuspokojují,“ ptala jsem se, „neboť neznám nic lepšího.“
„Máte úplně pravdu,“ odpověděl Saint-Fond, „ale Noirceuil i já jsme již vyčerpáni. Máme právě za sebou pěkné věci, takže nevím, co by nás ještě mohlo vzkřísit.“
Dvě děvčátka objímala Noirceuila. Jedna lízala jeho úd, což on činil zároveň druhé. Mně bylo uloženo hladit penis vypravujícího, jenž při tom svíral zadek třetí dívky. Vypravoval toto:
„Přivedl jsem k umírajícímu otci svou dceru. Byl přítomen též Noirceuil. spáchal jsem příjemné barbarství tím, že jsem otci řekl, že jeho bolesti jsou mým dílem; že byl na můj rozkaz otráven. Nato jsem provedl před jeho očima se svou dcerou sodomii. Noirceuil si to udělal do mého zadku. Když mne však uličník viděl, jak przním Alexandrinu, nastoupil brzy na mé místo. Pak jsem přikročil k starému poctivci a zneuctil jsem ho tím, že jsem do něj vypustil své semeno. Zatím Noirceuil s údem v konečníku mé dcery skoro ztratil chlipností vědomí. Tonul jsem v rozkoši, jsa zahrnován proklínáním a zlořečením: spáchal jsem současně otcovraždu, krvesmilství, sodomii i kurevnictví.“
Nyní vzal ten lump jedno z děvčat, a když je důkladně zprznil, žádal, abychom je s Noirceuilem před ním mučili. Trýznění, která jsme si vymýšleli byla hrozná.
Zprznění mladého děvčete účinkovalo na Saint-Fonda podivuhodně; šelma chtěl již skoro vypustit semeno, ale aby ušetřil svých sil, vytáhl opatrně svůj úd z dívčího zadku a vzal si ještě obě zbývající. S úspěchem se zadržel, znásilnil všechny tři zpředu i zezadu a Noirceuilovi nechal již jen opadalé růžičky.
K vypuštění semene se mu nabízely má i Noirceuilova zadnice; líbal a lízal je obě.
Pak jsme večeřeli; musila jsem posluhovat sama a nahá. Děvčata byla položena břichem na stůl; použili jich jako svícnů, vstrčivše jim do konečníků svíčky. Protože však tyto svíčky byly náhodou příliš krátké a jídlo trvalo dlouho, škvařila se kůže jejich stehen.
Tím, že jsme je připoutali ke stolu, vzali jsme jim možnost pohybu; v ústech měly kus bavlny, takže nás jejich bolestné výkřiky nerušily. Tato příhoda pobavila zpustlíky skvěle; ohmatávala jsem je častěji a vždy jsem našla jejich údy v znamenitém stavu.