Malá nehostinná kancelář vyšetřovatele působila od prvního pohledu studeným dojmem. U stropu se převalovaly chuchvalce cigaretového dýmu, úspěšně vzdorující líně se pohybujícím lopatkám stropního ventilátoru. Za oprýskaným stolem, pamatujícím určitě ještě období nadšeného ranného socialismu seděl robustní muž v šedivém saku a unaveným gestem si promnul dvoudenní strniště na tváři a upřel svoje šedé oči na ženu, nervózně poposedávající na rozviklané židli. Při jiné příležitosti by kapitán Vejvoda konstatoval, že je to na svých čtyřicet let velice přitažlivá žena. I teď, bez mejkapu, s obličejem plným modřin a umazaným od slz, s rozcuchanými platinovými vlasy a s rudými otisky na zápěstích, která si neustále třela, vypadala opravdu zachovale. Všiml si, jak neustále poposedává na židli, a v duchu se opravil, dle občasného bolestivého zasyknutí to nebylo způsobeno nervozitou, ale spíše naběhlými jelity po výprasku, jimiž byly její hýždě hustě pokryty. To mu dokládaly i fotografie a zpráva policejního lékaře. Četné zhmožděniny po celém těle, vyšší výskyt zaznamenán v oblasti zadní strany stehen a hýždí, na zádech a na hrudi, způsobené pravděpodobně koženým páskem, dále jasné otisky po kovových zoubcích na ňadrech, stopy po rozpáleném vosku, řezné rány a další a další podrobné informace svědčící o tom, že paní Matoušková byla další obětí fantoma, říkajícího si Nový markýz de Sade, jenž byl noční můrou všech pražských žen a celého policejního sboru. Sadistický násilník vyhlédaval osamělé ženy ve věku od dvaceti do pětačtyřiceti let, přepadal je v jejich vlastním bytě, kde je s rafinovanou surovostí za pomoci sadomasochistických praktik znásilnil. Kapitán se pokusil nasadit nezávazný tón: „Takže, jestli se na to cítíte, mohli bychom se pokusit dát dohromady, jak to vlastně bylo. “ Žena mlčky přikývla. „Dobře, takže od této chvíle pouštím záznam. “ Ozvalo cvaknutí tlačítka a magnetofonová páska se nehlučně rozběhla. „Je 27. května 1996. Jmenuji se kapitán Ondřej Vejvoda a vedu toto vyšetřování. Buďte tak laskava a odpovídejte na mé otázky, pokud možno přesně a jasně. Nebojte se dodat cokoliv, co by osvětlilo okolnosti případu. I když se bude jednat, dejme tomu, o choulostivé záležitosti, buďte tak laskavá a snažte se nic nezamlčet. Uveďte prosím své jméno, datum narození a bydliště. “ Žena si přitáhla židli blíž ke stolu. „Ano, tedy, jmenuji se Kateřina Matoušková, narodila jsem se 11. září 1957, jsem vdaná a bydlím: Praha 5 – Barrandov, Skalní 12. “ „Děkuji, a teď se pokuste popsat události dnešního dopoledne. “ „Jenže já… víte, nevím, kde začít. “ Kapitán Vejvoda se chápavě pousmál: „Zkuste to od začátku. Od kdy si myslíte, že vás ten muž sledoval?“ „Tedy, on mi potom vlastně řekl, kde mně poprvé uviděl. Víte, řekl mi…, já nevím, jestli to můžu říct, jak to… “ „Samozřejmě, budu vám vděčný, když budete používat pokud možno co nejpřesnější citace. “ „Ach ano, jistě, chápu. Takže počkejte – řekl mi, že se nemám divit, když vystavuju kozy jako do výkladní skříně a všem ukazuju… “ „Co? Prosím, pokračujte, „pobídl ji vlídně vyšetřovatel. „Já se stydím. Vždyť se to všechno nahrává a on byl strašně sprostý… “ „Chápete přeci, že je nutné co možná nejpřesněji rekonstruovat vše co předcházelo vašemu napadení a pak samozřejmě samotný čin. Přesné citace nám umožní chápat pachatelovo jednání v plném rozsahu. A neříkala jste ty slova přeci vy, ale on. Vy pouze podáváte svědectví. No tak, nebojte se. Co vám ten muž říkal?“ „Tak dobře, promiňte, ale musíte mě chápat…, mohla bych prosím dostat cigaretu?“ Jakmile několikrát vdechla příděl nikotinu, její hlas se viditelně zklidnil. „Řekl mi, že všem ukazuju kundu, a že to pro něj znamená jen jedno. Dávám tím najevo, že ji potřebuji pořádně… vystříkat. Ano, tak to řekl. “ „Víte, co ho k tomu vedlo?“ kapitán Vejvoda se snažil nedat najevo, že to co právě slyšel, vyznělo z úst jeho protějšku dost perverzně. Jestli toho ten maniak napovídal víc, mám se na co těšit, myslel si. „Vím, byla to totiž nešťastná shoda náhod. Byla jsem dnes dopoledne nakupovat dole v Praze a uklouzla jsem v Kotvě na eskalátoru. Měla jsem na sobě takovou volnou minisukni a bílou halenku. Jak jsem upadla, sukně se mi vyhrnula nahoru a navíc mi povolil knoflíček u halenky. No prostě – víte, nosím takové ty dost vyříznuté kalhotky… já nevím, jestli vám to mám povídat… “ „Ale jistě, pokračujte, to je důležité, „polkl kapitán Vejvoda. „Ano, tedy, ty kalhotky toho moc nazakrývají, jestli mi rozumíte, a navíc… No, víte, já si udržuji postavu, cvičím a tak. Abyste si nemyslel, pořád si ještě mohu dovolit nosit takovéhle věci… a takže nenosím ani podprsenku a… byl to strašný trapas, bylo mi tam vidět úplně všude. Víte, já nejsem žádná stydlivka, ale něco jiného je to na pláži, a něco jiného v obchoďáku. “ „A on vás tam uviděl?“ překonával statečně choulostivé téma kapitán. „Ano. A pak mně sledoval. Byla to hloupá shoda náhod. Taky parkoval pod Kotvou. Jel za mnou až na Barrandov. Z dálky pozoroval, kde bydlím. Máme s manželem vilu… „odmlčela se. „A co bylo dál, paní Matoušková, pokračujte, jde vám to skvěle, „povzbuzoval ji detektiv. „Chcete ještě cigaretu?“ Sám vypaloval jednu od druhé. „Ráda. Díky. No, potom se šel podívat na zvonek a podle telefonního seznamu mi zavolal. “ „Co říkal? Obtěžoval vás, dělal vám nějaké návrhy?“ Kapitán se snažil, aby z jeho hlasu nebyla znát dychtivost. „Naopak, byl velice slušný. Pamatuji si ten hovor. Představil se jako doktor Nejedlý. Potřebuje prý hovořit s mým manželem. Řekla jsem, že bohužel ne, manžel je na obchodní cestě v Belgii. Ptala jsem se, zda mu nemám něco vyřídit. Řekl, že bohužel, musí s ním mluvit osobně. Zeptal se, kdy se manžel vrátí. Samozřejmě, že jsem hloupě odpověděla, že za necelý týden. Poděkoval a zavěsil. “ „A co se stalo potom, „zeptal se kapitán Vejvoda, vstal a šel vysypat popelník do koše. Z kapsy kabátu na věšáku vytáhl další krabičku Spart. „Zariskoval a v podstatě se vloupal dovnitř. Přelezl plot a šel spodem přes zahradu. A tam jsem se s ním srazila ve dveřích. “ „Jak to?“ „Chystala jsem se právě nechat napustit vodu do bazénu. Jakmile jsem otevřela dveře, stál tam. Přes obličej měl černou masku. “ „To jste se musela pořádně leknout, „poznamenal kapitán. „Myslím, že jsme se lekli oba, „na její tváři se poprvé objevilo něco jako úsměv, i když s dost hořkým nádechem. „Jenže on se dost rychle vzpamatoval. Nestačila jsem ani vykřiknout a dostala jsem tvrdou ránu do obličeje – tady, „ukázala na fialovou podlitinu nad levou lícní kostí. „Odlítla jsem na tři metry do zadu a svalila se na schodiště. “ „Řekl něco?“ kapitán Vejvoda se postavil. „Nebude vám vadit, když si sundám sako, je tu vedro. “ „Nebude, poslužte si. Ze začátku neřekl nic. Až když jsem začala křičet, přiběhl ke mně, vrazil mi pěstí do žaludku a zasyčel na mně – drž hubu ty kurvo, nebo tě zabiju. “ „Poslechla jste ho?“ „No jistě, navíc vytáhl z kapsy vystřelovací nůž a zaryl mi ho do kůže na krku, „její ruka samovolně zamířila k tmavé skvrnce zaschlé krve. „Namotal si moje vlasy na ruku, pořád mi tisknul nůž na krk a ptal se, jestli jsem doma sama. Řekla jsem, že ano. Pak se vyptával, jestli někdo nepříjde. Možná jsem byla hloupá, ale řekla jsem po pravdě, že ne. Nevím, co by dělal, kdybych si něco vymyslela. “ „To můžeme s těží vědět, netrapte se tím, třeba by vás hned zabil, „uklidňoval ji detektiv. „Pokračujte. “ „Tak to si uděláme pořádnej mejdan – řekl. Divíš se, kde sem se tady vzal – pak mi říkal, jak mně uviděl v Kotvě, a to, co jsem vám už říkala. A pak byl celou dobu dost vulgární – já nevím, jestli… “ „Pokud by vám to dělalo opravdu potíže, můžete použít opis, ale jak jsem vám už říkal, čím přesnější reprodukce, tím lépe. “ A navíc bych to z tý tvý pusinky rád slyšel, dodal v duchu. „Já se tedy pokusím. Přitáhl si moji hlavu ke své a šeptal – Zmrdám tě jako svini, děvko, oprcám tě tak, že nebudeš ani moc lézt po čtyřech. Ale nejdřív tě seřežu, že si nesedneš. Pustil mně, a s nožem v ruce mně přinutil svléknout se do naha. Pak se nechal provést všema pokojema. A že jich máme v těch třech patrech dvanáct. Žiješ si na vysoký noze, kurvo – řekl, za to tě stihne spravedlivý trest. Když si všechno prohlédl, dostrkal mně zpátky do obývacího pokoje v druhém patře. Máme tam takovou ozdobnou mříž rozdělující místnost na dvě poloviny, k té mne postavil čelem, přikázal mi zvednout ruce a pak vytáhl z kapsy dvoje pouta a připoutal mi každou ruku zvlášť ke mřížím. Tak ty si myslíš, ty svině, že si můžeš chodit po ulicích jen tak a ukazovat všem ty svý kozy a vystrkovat všude nahej zadek – řekl nenávistně. Přitom si vytahoval pásek z kalhot. Řekl, že to ze mně vytluče. Prosila jsem ho, ať to nedělá, ať mi neubližuje, ale on řekl, že čím víc budu prosit, tím víc mně bude bít. A taky že ano. Začal mne bez přípravy šlehat opaskem přes zadek a přes záda. Skučela jsem bolestí, ale jeho to jenom vzrušovalo. Nemohla jsem si ale pomoct. Pak na chvíli přestal a někam odešel. Když se vrátil, měl v ruce karabáč, který si přivezl manžel z Jižní Ameriky. Visel v jeho pokoji na zdi. Ten šílenec mně s ním začal bičovat a nutil mne křičet… “ „Co vás nutil křičet, „kapitánovi se zjevně špatně mluvilo. „Musela jsem křičet – jsem mrduchtivá děvka, chci, abyste mně ošoustal, pane. Taky – jsem nadržená kurva co chce jenom prcat a honit si kundu… promiňte, ale chtěl jste to přesně tak, jak to bylo. “ Zdálo se mu to, anebo slyšel v jejím hlase potlačované vzrušení?“Jistě, to je v pořádku, jen pokračujte, „slyšel sám sebe a ani on se nemohl vyhnout zvýšenému tepu srdce a stále se stupňujícímu tlaku v kalhotách. „Ztřískal mně do krve a pořád mne nutil říkat ty perverznosti. Pak už to nevydržel, odhodil karabáč, rozepnul si kalhoty a vrhnul se na mně. Visela jsem na té mříži zbitá a ubrečená a on mne začal rvát za vlasy nahoru. Násilím mi roztáhl nohy a ze zadu mně znásilnil. Tlačil mně na tu mříž a nadával mi do kurev a sviní, „dech se jí zrychloval. „Ano, „vypravil ze sebe fascinovaně kapitán. Paní Kateřina vypadala, že ho přestává vnímat. „Docela rychle se do mně udělal. Pak mně začal bít rukama přes obě půlky. Znovu vzal karabáč a snažil se mne zasáhnout do rozkroku. Už jsem nemohla ani křičet, pálilo mně v krku. Najednou mně odepnul od té mříže. Svezla jsem se na zem jako balík. Popadl mne za vlasy a táhnul za sebou ven z místnosti. Tam mne pustil, vzal zase do ruky svůj opasek a hnal mně před sebou jako psa. Na schodišti mne zastavil a přikázal mi vystrčit zadek. Máš ho suchej, čubko – poznamenal kousavě. Nahnal mně do kuchyně. Prohléhl ledničku a špajz a našel lahev rostlinného oleje. Dělej pichno, pořádně si s tím vytři zadek a kundu, ať mi tam hezky klouže – rozkázal mi. Chtě nechtě jsem ho poslechla. “ Odmlčela se, aby si zapálila další cigaretu. Kapitán k ní byl přikován pohledem. Snažila jsem se, abych se nedotkla rozsekané kůže a poslušně jsem si naolejovala konečník a… hm… přirození. Přitom ještě chtěl, abych mu lízala to… “ „Co?“ „No koule. Chtěl abych mu je olizovala. A taky penis. Pak mně přehnul přes kuchyňskou linku a narval mi ho do zadku. Našel tam taky vařečku a tou mně tloukl do stehen. A pak ještě vzal dva kuchyňské nože, a jak mi… jak se mi houpaly prsa při tom, jak přirážel, přidržel mi u nich hroty těch nožů a ty se mi zabodávaly do prsů. Když už jsem myslela, že se udělá, vytáhl ho ven a hned mi ho zase zasunul do… do pochvy. Sípal, že doufá, že mně oplodní, a že budu mít parchanta, a že se do mně celý týden bude vysemeňovat, a taky že budu snídat, obědvat a večeřet jeho semeno. Pak začal stříkat a těma nožema mi řezal do kůže. Plakala jsem a on mně nafackoval. Nemáte něco k pití?“ „… Cože, ach jistě, „kapitán se probral jako ze sna. Otevřel starodávnou ledničku a vytáhl Dobrou vodu. „Stačí?“ „Ano, díky moc. Kde jsem to přestala – ano, zase mně zmlátil. Pak mně odvlekl do ložnice ve třetím patře. “ Paní Kateřina se napila. „Hodil mně na postel a řekl, že se vsadí, že mám skříně plný stejných hadrů, v jakých se promenuji po ulicích. Začal je všechny otevírat. A pak to přišlo. Musím vám říci, pane kapitáne, že můj muž občas přiveze z venku nějaké erotické pomůcky, chápete? Třeba vibrátor, nebo i nějaké sadomasochistické věci, jestli mi rozumíte. Zpestřujeme si tím prostě život. “ „Nemyslím, že by na tom bylo něco, ehm, špatného, když se to nepřehání a oba partneři s tím, ehm, souhlasí, „vypravil ze sebe s námahou a kašláním konsternovaný vyšetřovatel. „Děkuji. No a tak v jedné z těch skříní našel tyhle věci. Svorky, pouta, devítiocasou kočku, koňský bičík, jak už jsem říkala i nějaké vibrátory. Byl z toho úplně u vytržení, řekl mi, že jsem vykurvená zkažená coura a nadržená děvka, který se to určitě všechno líbilo. Přísahám vám pane kapitáne, že nic z toho, co se mnou ten hajzl dělal, mi ani na vteřinu nepůsobilo rozkoš. Byl to úchyl a já měla jenom strach. Hodil mi k nohám vibrátor a rozkázal mi, abych si to udělala sama. Vraž si do kundy, jak nejhloubějc můžeš, píčo – řekl doslova. Opravdu mně donutil, abych před ním masturbovala tou maxiverzí penisu. Styděla jsem se jako nikdy. Díval se na mně a taky si to dělal. Potom ale vzal tu devítiocasou kočku a začal mně švihat. Přitom jsem pořád musela onanovat. Hýkal rozkoší a bičoval mně vší silou. Pak na mně skočil a sám mi začal rvát ten vibrátor do hloubky. Přitom mi mačkal prsa, až jsem nestačila polykat slzy bolestí. Vzal ze skříně pouta a přivázal mně k posteli. Pak sebral zubaté svorky a nasadil mi je na bradavky. Tahal za ně a ďábelsky se chechtal. Byl úplně mimo ze všech těch pomůcek a pořád je střídal a měnil. Vstal a pro změnu vzal koňský bičík. Tím mně počal šlehat přes ňadra. Nedovedete si přestavit větší bolest. Jakoby to nestačilo, ten grázl vzal svíčku, zapálil ji a kapal na mně rozpálený vosk. Svíjela jsem se bolestí a ječela hrůzou. Šermoval mi plamenem před obličejem a třel se přirozením o moje břicho. Potom se posunul výš a násilím mně přinutil vzít mu ho do pusy. Nenechal se ale moc kouřit, spíš sám přirážel a bezohledně mi ho zarážel až do krku. Tak se taky udělal. Bože, to byl hnus! To máš k obědu, kundo – sténal. “ Při té vzpomínce se paní Kateřina musela znovu napít. „Možná si myslíte, že to byl vrchol všech prasáren, co se mnou dělal, ale ještě nebyl konec. Ten sviňák se na posteli postavil, rozkročil se nademnou, a se slovy – teď ten oběd pěkně zapiješ – na mně začal močit. Bičem mne nutil mít otevřenou pusu a polykat to. Nezvládla jsem to a začala jsem dávit. Naštvalo ho to, a zase mne zbičoval. Potom mně odvázal a přikázal mi, abych to po sobě uklidila. Pak vyšel na balkón a kochal se vyhlídkou na Prahu… “ „A co se stalo potom?“ takřka zašeptal kapitán Vejvoda. „Co bylo dál?“ opakovala hořce paní Kateřina. „Stál tam, a přes rameno mi vyhrožoval, že to všechno byl jen začátek a že to bude týden, který ani v pekle neznají… “ „Já vás poslouchám, „netrpělivě vydechl detektiv. „Ležela jsem na koberci jako mrtvá. A on pořád plánoval, co se mnou udělá a přitom koukal dolů na bazén. Byla jsem na dně. Šílela jsem bolestí a strachy. Víc už nevydržím, říkala jsem si. On mně zabije… Jako stroj jsem se zvedla, a v zoufalství s posledním zbytkem sil jsem se rozeběhla a shodila ho z balkónu. Leží na dně bazénu… “ Kapitán ztuhnul překvapením. Případ Fantom se uzavřel.