Stojím před tabulí která má směřovat návštěvníky finančního úřadu do jednotlivých oddělení, a začínají se mi trochu třást kolena. V kapse mám dopis, v obálce s červeným pruhem. Je to předvolání ke kontrole účetnictví mojí firmy. Jak vznešeně napsané pozvání, ale ve skutečnosti přece oni musí vědět, že jsem jenom já, drobný český živnostník, a moje účetnictví za pět let dozadu, se vleze do pěti velkých šanonů, které vleču sebou. Mám se dnes dostavit do kontrolního oddělení, nebo …a následuje výčet sankcí, které mi hrozí.
„Aha, jasně,“ říkám si pro sebe „kontrolní oddělení, třetí patro.“ A už funím po schodech, protože ty prý prodlužují život. Co schod, to pět vteřin. Někde jsem to četl, ale už v druhém patře funím jak sentinel, a lituji, že jsem nepoužil výtah. Třetí patro, musím najít dveře třistadeset. Lenka Bártová. Aha, na dveřích má titul inženýrka, a pod jménem je napsáno, že je ředitelka odboru oddělení kontroly! Tak to je můj konec. Dostala mě na starost samotná vedoucí. Byl jsem pozván na desátou, přišel jsem v čas, tak nezbývá než odhodlaně zaklepat na dveře.
„Vstup…“ ozvalo se neurčitě uvnitř, což jsem si vyložil jako pozvání.
„Dobrý den,“ zdravím uctivě. Ohromné kanceláři vévodí veliký pracovní stůl. Za ním seděla nějaká žena, ale protože nízké podzimní slunce mi svítilo do obličeje přes okno které měla za zády, tak jsem mohl jenom podle hlasu tušit, že to opravdu žena je.
„Dobrý den, posaďte se prosím, a můžete mi dát prosím tu pozvánku?“ ptal se mě docela příjemný hlas. Když jsem si sedl na židli proti ní, přestalo mi svítit sluníčko do očí, a před sebou jsem uviděl takovou klasickou kancelářskou myšku. Na hlavě dost velký drdůlek, černé vlasy, velké kostěné brýle, šedý kostýmek, neviděl jsem pod stůl jestli má sukni nebo kalhoty. Trpím konstantními erotickými představami, když vidím jakoukoli ženu, ale tato mi opravdu nic neříkala.
„Tak ukažte, měl jste si přinést vaše účetní doklady za období pět let zpátky,“ zazněl najednou velkou místností její neosobní suchý hlas. Většinou mívám k lidem, obzvláště k ženám, takové humorné průpovídky, ale mozek mi radil, že tady by to určitě nebylo vhodné.
„Tady jsem vám přinesl z let dvatisícedevět a níž a …“
„Začněme hezky od konce,“ zarazila mě tvrdě, a posunula si před sebe letošní šanon.
„Kontrolu daně z přidané hodnoty už máte za sebou, tak se zaměříme na vystavování dokladů.“ Ano , v tom měla pravdu, protože když jsem si letos za hotové koupil auto, uplatnil jsem odpočet daně a měli mi vracet stotřicettisíc, tak jsem byl hned na koberečku. Jindy jim vždycky platím já.
Vzala do ruky tužku, a začala parafovat jednotlivé doklady. Otočila pár stránek, a najednou se zarazila.
„Prosím vás, můžete mi vysvětlit proč si tady odepisujete sponzorský dar ve výši pěti tisíc, a nemáte uvedeno za co?“ vyštěkla nečekaně ostrým tónem.
„Můžu se podívat, teď si neuvědomuji za co….“ Hrál jsem jasně o čas. Věděl jsem ale přesně o co šlo.
„Víte, to byl dárek na podpoření jednoho webu, a omylem jsem to založil do účetnictví…“
„V účetnictví neznám omyly,“ pokračovala v kulometné palbě, a já se začínal pěkně potit „tak vysvětlíte mi to? Víte že vám za neoprávněné náklady můžu napařit až jedenapůl milionu pokutu?!“ Štěkala na mě, a já už viděl doma u nás exekutora, jak nám zabavuje naše věci.
„No víte,“ začal jsem pomalu „byli jsme na jednom webu kamarádi, dostali jsme se do potíží, no a aby to mohlo fungovat dál, tak jsem jim věnoval peníze.“
„No to nemyslíte vážně? O jaký charitativní web šlo? No to by mě docela zajímalo!“ ironie z ní přímo čišela.
„Tak dobře,“ musel jsem z pravdou ven „byla to taková erotická záležitost, oni nám jí zrušili, no a aby se to zase rozběhlo…..“
„Podívejte se, jestli si ze mě děláte legraci,“ přerušila mě ostře „tak to rovnou ukončíme pokutou, nemyslíte? Stejně tady máte v dokladech nesrovnalosti, máte nepodepsané doklady, chybí vám razítka..“
„Prosím, nechte si to vysvětlit,“ skoro jsem jí prosil „tak já vám řeknu pravdu“ prohlásil jsem nešťastně.
Začal jsem jí tedy vyprávět, jak jsem jako autor amatér psal pro jeden erotický web, a jak to všechno skončilo za dne na den. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že spousta lidí neměla najednou co číst a…
„Tak vy jste tam tedy přispíval, a můžu se vás zeptat do jaké kategorie?“ Zeptala se, a ve mně zablikalo varovné světlo. Jak mohla vědět o kategoriích, když jsem ten výraz vůbec nepoužil?
„No tak různé,“ lezlo to ze mě dost těžko „klasika, nějaké to bdsm, trochu lesbičky, no a hlavně pro tranny…“ ukončil jsem neurčitě.
„Pro co, tranny?“
„No pro trans lidi,“ vysvětloval jsem „pro ty, co nejsou spokojeni se svým pohlavím, psal jsem pod přezdívkou Pavel.“ Teď jsem si všiml, že zase pro změnu jí, vyrazily na nose kapičky potu. Odložila brýle, a utřela se papírovým kapesníčkem. Když jsem jí pohlédl do tváře, zjistil jsem, že bez těch brýlí vypadá velice dobře. Moje fantazie rychle zapracovala, a když jsem si představil že by se ještě trochu zmalovala, nalakovala nehty, a udělala větší výstřih, no ještě rozpustila vlasy, tak by z ní byla docela kočka.
„No dobrá, ty chyby ve vašich účtech bychom mohli dát dohromady, a ten dar z účetnictví vyřadíme. Nesmím vám s tím ale pomáhat v práci, musel byste ke mně přijít domů.“ Pokračovala čistě úředním tónem. Tak s tím mi nezbylo nic jiné, než souhlasit. Domluvili jsme se na sobotu ráno, napsala mi na papírek svou adresu, já jsem si posbíral doklady, a už jsem se viděl zpět na ulici.
V sobotu ráno jsem přesně v devět hodin stál na uvedené adrese. V zarostlé zahradě se krčila nenápadná vilka. Na zvonku bylo pouze její jméno, tak už jsem neměl na výběr. V hlavě jsem pořád viděl vidinu pokuty, a tak mi nezbývalo nic jiné, než zazvonit.
„Pojďte dál,“ ozvalo se v komunikátoru, a lehce zabzučel zámek. Prošel jsem krátkou pěšinkou od branky, a než jsem stačil zaklepat na domovní dveře, tak se samy otevřely.
„Dobré rán….“ Zahlaholil jsem a zůstal stát jako opařený. To přece nemohla být ona! Dlouhé kudrny černých vlasů jí rámovaly nádherně upravený obličej. Na malování použila pouze černé barvy, a to z jejími havraními vlasy dělalo dojem tajemna. Červeně rudé nehty, úzká černá krátká sukně, upnuté tričko, které vykreslovalo její poprsí, a boty na vysokém podpatku, no prostě erotický sen každého z nás.
„Tak jen pojďte, vy hříšníku,“ otevřela přede mnou dveře dokořán. Vešel jsem do poměrně velkého obývacího pokoje, zvenku ten dům ani tak nevypadal, a zůstal nevěřícně stát. Na stěnách byly obrázky z kámasutry, sem tam nějaký umělecký akt, a vše bylo tak nějak laděné do černo červené barvy, stejně jako ona.
„Tak tady vás mám, vy autore, Pavle, tak abych vám to pěkně vysvětlila. Já jsem na ten web chodila skoro každý den, a vaše příběhy jsem pochopitelně četla.“ Teď jsem ale sám nevěděl, jestli mi to pomůže, nebo jestli mě tím dorazí.
„No a ty vaše povídky jsou plné chlapů v dámském oblečení, no a tak jestli pak vy, jako autor, tak jestli pak vy jste to už zkoušel, a nebo to je jen fantazie?“ Zůstal jsem na ní zírat jako blázen! Co o mě může sakra vědět! No píšu si fantazie, ale asi ve mně něco je trochu jinak, no ale je přece demokracie, sakra, uvažoval jsem rychle co jí odpovědět.
„Tak jsem si pro vás něco připravila,“ vyložila si moje mlčení jako rezignaci, „ sem si odložte ty vaše šanony, a tam na křesle máte věci na převlečení. Za vámi je koupelna, kde najdete vše potřebné, abyste mohl uskutečnit svoje fantazie, a já si na oplátku vyzkouším kategorii která na vašich stránkách chyběla! Feminizaci! Doufám, že vám nemusím vysvětlovat co to je!“
Tak to jsem teda nečekal, a vysvětlovat mi to tedy opravdu nemusela! Feminizace je násilná, nebo postupná. V jejím případě jsem ještě nevěděl, kam jí zařadit. Položil jsem šanony, a začal sbírat oblečení. Tak vkus měla dobrý. Bylo to kompletní oblečení francouzské služky, včetně síťovaných punčocháčů, kalhotek, bot na vysokém podpatku a taky paruka. Ona se na mě ani nepodívala, a začala si listovat v mých účtech. Beze slov jsem zmizel ve dveřích které označila jako koupelnu. Musela vědět, že to příjmu! Uvnitř bylo totiž nachystané holení, parfém, malování, no prostě vše, co potřebujete k proměně v ženu. Tak tady jsem tušil, že ji nezklamu.
Za necelou hodinu se otevřely dveře u koupelny, a do obývacího pokoje přišla krásně upravená žena. Měla nepřirozeně husté, dlouhé blonďaté vlasy, nalepené dlouhé umělé řasy, a nehty. Její prsa byla velmi pevná, na to aby byla přírodní, ale chůze na nepřirozeně vysokých jehlách byla velmi jistá a ladná. Miniaturní sukně byla široká se spoustou nadýchaných spodniček.
„Tak jsem tady, má moje paní nějaké přání?“ až její hlas prozradil, že s ní jako se ženou nebude něco v pořádku.
„Šla do kuchyně, a připravila nám kávu,“ poručila paní Lenka, aniž zvedla hlavu od kontrolovaných dokladů. Teprve až se služka otočila a zamířila ke kuchyni, zvedla oči a znalecky si jí prohlížela. Jo, tak ten je dokonalý, musela si pro sebe přiznat. Když před ní za chvíli stála vonící káva, byla velmi spokojená.
„Tak Pavlínko, pojď a sedni si vedle mě,“ pokynula rukou, a začala vysvětlovat služce, co je v dokladech nutno upravit.
Mít na sobě to oblečení mi vůbec nevadilo. Hodily se mi moje bohaté osobní zkušenosti, a věděl jsem, že jsem jí nezklamal. Chyby které mi ukazovala, jsem odstranil hned na místě. Někde chyběl můj podpis, někde doplnit datum a podobné maličkosti. Bylo mi jasné, že její pozvání za účelem velké opravy byla jen záminka. Lehce jsem se jí dotkl dlaní její tváře. Bylo to, jako když rozpoutám uvolněnou lavinu. Chytla moji ruku, a silně si k ní přitiskla tvář. Mezitím mi druhou jezdila po vycpaných prsou, a jemně mě tlačila ze sedačky na zem. Byla silně dominantní typ, a tak jsem ani nedutal. Lehl jsem si na záda, a nechal jsem se sebou dělat co ona chtěla. Z kalhotek mi vyprostila mé již nedočkavé mužství, vyhrnula si sukni, neměla pod ní kalhotky, a lehce si na mě nasedla jako na koně. Vždycky, když jsem jí chtěl nějakým pohybem pomoc, tak mě zatlačila zpět k zemi. Chtěla to mít prostě vše ve své režii. Milovala se semnou hodně dlouho, nedovolila mi dosáhnout vrcholu, až jsem si říkal, že už se z toho asi zblázním. O to krásnější bylo naše oboustranné vyvrcholení, kdy mě ona svojí jeskyňkou sevřela, a nedovolila mě z ní odejít.
Bylo to překrásné sobotní dopoledne. Ona sama, mě potom pomohla udělat ze sebe zase chlapa. Když už jsme před sebou stáli zase jako muž a žena, tak se mě zeptala jestli jsem pochopil, co jí chyběla za kategorie.
„Postupná feminizace, moje paní,“ odpověděl jsem jako ve škole, a oba jsme se tomu zasmáli.
„Tak vás Pavlíno čekám příští sobotu, pomůžete mi s úklidem,“ řekla mi zase tím tvrdým hlasem, když už jsem nasedal do auta. Věděl jsem, že jí odporovat nemohu.
Celou cestu domů jsem přemýšlel, jak manželce vysvětlím fakt, že mám vyholené chlupy v podpaždí, a taky kolem přirození. Ale co, nám povídkářům to docela pálí, určitě na něco přijatelného přijdu, určitě vymyslím reálný příběh, jak se mi to stalo…………