konečně se dostávám k tomu, abych Ti napsala, jak proběhla moje návštěva u Zdeňka a co všechno se přitom událo. Byli jsme totiž domluveni, že hned po obědě k němu přijdu, ale něco určitějšího jsme si dopředu neujednali. Shodli jsme se jenom, že se u něho ukážu, a co bude následovat, rozhodne naše fantazie a okamžitá nálada. Samozřejmě že není možné, abych neměla jistou představu, avšak, jak hned zkusím vylíčit, skutečný běh věcí se hned zpočátku vyvíjel hodně odlišně od každého předpokladu. Musím ale poctivě přiznat, že toho nelituji, neboť průběh odpoledne většinu z nich nakonec o mnoho předčil.
Stačilo ale málo a nekonalo by se vůbec nic. Hned na začátku se totiž vyskytl problém, nemohla jsem se dostat k Zdeňkovi do bytu. Jindy, sotvaže jsem zmáčkla tlačítko zvonku, hned byl u dveří a už mě pouštěl dál. Tentokrát se však dlouho nic nedělo a já jsem začínala vážně pochybovat, zda-li je vůbec doma. Už jsem se chystala, že to vzdám a odejdu, když tu zevnitř bytu ke mně dolehl jakýsi šramot. Ten mě zdržel. Vzápětí jsem spatřila, jak se pohnul kryt kukátka. Teprve pak v zámku cvaklo a dveře se maličko pootevřely.
„Pojď honem dovnitř,“ ozval se povědomý hlas, „já jsem tady nahatá.“
K mému překvapení za dveřmi stála Ivana, oděná přesně tak, jak ji pánbůh stvořil. Byla mokrá a místy na ní lpěly zbytky koupelové pěny.
„Ty jsi tady taky?“ zmohla jsem se na dost hloupou otázku.
Ivana jedním slovem přisvědčila a vedla mě dál do bytu.
Už dlouho jsem ji neviděla, možná tři nebo čtyři měsíce. Ovšem předtím, někdy loni v létě, jsem si u ní pěkně užila.
„Máš už nového psa?“ zeptala sem se.
„Mám, ale ten mi k ničemu není,“ odtušila mrzutě, „nedá se pořádně vycvičit. Kdepak, takového psa, jako byl Rex, už asi nenajdu.“
Tenkrát v létě jsem se s Ivanou setkala pozdě večer na nějaké hodně nudné párty. Vzájemně jsme se ubezpečovaly, jaká je tam otrava a že by bylo nejlepší přemístit se někam jinam. „Jenže kam, kam teď jít?“ opakovala jsem bezradně.
Situaci vyřešila Ivana. „Hele, chceš si pořádně zašukat?“ zeptala se mě.
Bez váhání jsem přisvědčila. Alespoň bude mít ten nepovedený večer slušné zakončení, myslela jsem si.
„Tak pojď ke mně domů, Rex je kvalita, ten nás zvládne obě dvě.“
Domnívala jsem se, že mluví o nějakém svém novém milenci, kterého si přechovává v bytě, a tak jsem začala opatrně vyzvídat, kdože ten její Rex vlastně je a jak vypadá.
„Má ho aspoň pořádného?“ zeptala jsem se a srozumitelným gestem Ivaně naznačila, co mám na mysli.
„Na tom vůbec nezáleží, jakého má, on ti to stejně bude dělat jazykem. Však sama uvidíš.“
Takto mi odpověděla a pak už se jen smála a každý další dotaz odbývala stejnými slovy, že si všechno sama brzy ověřím. Zbylo tedy pouze na mou představivost, aby mi vykreslila, co se bude dít a jak ten její Rex nám to asi udělá. Jestli s ním půjdeme jedna a teprve pak druhá, anebo jestli nás obě bude šukat současně.
Když Ivana odemykala dveře svého bytu, zvědavost už se mnou skoro třásla a sotva jsem se mohla dočkat, kohopak mi teď představí. Za dveřmi však byla úplná tma. Nikde se nesvítilo. Že by ten její Rex byl už v posteli, napadlo mě, to bychom si k němu mohly jít rovnou lehnout.
Řešení hádanky Ivanina milence se mi dostalo vzápětí poté, když ona v předsíni cvakla vypínačem. Ozvalo se několikeré štěknutí a z pootevřených dveří vyběhl pes. Byl to slušně vzrostlý vlčák. Mě si nijak nevšímal a jenom vítal Ivanu.
„To je můj Rex,“ řekla mi.
Pak se obrátila zpátky k psovi a nařídila:
„Rexi, buď slušný, pozdrav!“
Pes ke mně přišel, podíval se na mě, krátce vyštěkl a zdvihl pravou přední nohu, jako by mi ji nabízel.
Potřásla jsem mu tedy prackou a Ivana přitom dál zvířeti vysvětlovala:
„To je panička, víš, budeš lízat paničku.“
Teprve v tomto okamžiku mi došlo, jakže to s tím Ivaniným milencem vlastně je. Ona žádného mužského nemá, jí to prostě dělá pes.
„Svlíkni se,“ vyzvala mě Ivana a sama mi hned šla příkladem. Shodila všechno, co měla na sobě. Já, plná očekávání, jsem ji následovala.
„Musíš zaujmout polohu, jako když mrdáš na zádech,“ takového doporučení se mi dostalo, když jsme si sedly vedle sebe na pohovku.
Zvrátila jsem se tedy nazad a současně jsem zvedla a pěkně doširoka roztáhla nohy.
Pes, který dosud stál uprostřed místnosti a trpělivě vyčkával, nepochybně věděl, co se od něho čeká. Přistoupil ke mně a svým příjemně drsným jazykem mi několikrát olízl kundu.
Něco podobného jsem dosud nezažila. Rexův jazyk díky svým rozměrům a hbitosti při každém líznutí obsáhl všechna erogentní místa na mém genitálu. Uměl se i stočit do jakési ruličky a zajet mi hezky hluboko do díry.
Když přestal pes lízat a ode mne odstoupil, cítila jsem se úžasně neuspokojená. Přála jsem si v tomhle způsobu pokračovat pořád stejně, dokud nebudu mít dost. Rex se ale k ničemu neměl. Jen stál poblíž a mrskal ohonem, jako by se mi vysmíval.
„To je ale filuta,“ ozvala se Ivana, „napřed tě namlsá a pak dělá, že netuší, co od něho chceš. Ale já moc dobře vím, co má za lubem.“
Přinesla velkou sklenici medu.
Rex, jakmile sklenici spatřil, hned začal žebravě kňučet a dožadovat se své oblíbené pochoutky.
„Kdepak, med jen tak nedostaneš, musíš si ho nejdřív vydělat poctivou prací,“ odmítla Ivana psí škemrání, „uděláme to takhle…“
Naznačila mi, abych se vrátila do předchozí polohy. Pak vzala lžíci a silně mi namazala kundu medem. Taky do díry mi ho trochu vpravila.
Tento čin byla pro psa výzva, jaké nemohl odolat. Přiskočil ke mně a úžasným tempem se pustil do mlsání medu, který už ale stačil protéct do každé škvírky mého genitálu. Lízal mě tedy opravdu všude a důkladně. Když se dobýval dovnitř do mojí díry, jazykem vždycky dlouze a jedinečně dráždivě mi přejel poštěváka. Orgasmus v síle, jakou jsem dosud nikdy nepoznala, mě skoro zbavil vědomí. Úplně nekontrolovaně jsem se roztřásla a spodek těla jako by mi v té chvíli úplně chyběl. Nezřetelně si pamatuji, že jsem cosi křičela, možná jsem se i trochu pomočila, ale jedinečný Rex všechno vylízal. Když jsem se konečně vzpamatovala, měla jsem už kundu dokonale čistou a vedle na pohovce hekala a tloukla sebou Ivana, kterou pes bral stejně nesmlouvavě jako před tím mě.
Poté, když byla hotová i ona, domluvili jsme se, že k ní mám někdy opět zajít. Pro Rexe mohu přinést skleničku medu a on mi za to, jak už jsem si ověřila, rád udělá, co si budu přát.
Bohužel žádná další návštěva se nekonala. Psa zanedlouho nešťastnou náhodou přejelo auto a obě dvě jsme měly po zábavě.
Tohle všechno ale bylo už dávno pryč. Nyní mě přivítala nahá Ivana a směrovala mě rovnou do koupelny. Ve vaně tam stál Zdeněk celý pod vrstvou pěny jako nějaký sněhulák. Nahoře z té bílé záplavy koukal jen obličej a o hodně níž trčel ztopořený čurák. Nic bych za to nedala, že Ivana mu ho právě myla.
„Ahoj,“ pozdravila jsem Zdeňka, „takže ty tu máš návštěvu…“
Nevím, jestli se mi do slov nedostal přídech nespokojenosti, protože Zdeněk se hned začal omlouvat. Vysvětloval, že Ivanu před polednem náhodou potkal, a když jí řekl o mně, hned ji napadlo, že bychom si to jednou mohli zkusit udělat všichni tři společně.
„Moc nekoukej a svlíkni se,“ vyzvala mě Ivana, když Zdeněk skončil, „budu s ním už hotová a pak si do vany vlezeme my dvě.“
Nebylo nic rozumnějšího než poslechnout. Stáhla jsem ze sebe šaty, pověsila je na věšák a ostatní prádlo jsem hodila pod ně na podlahu.
Zatím Ivana polévala Zdeňka vodou a odstraňovala z něj poslední zbytky pěny. Když jsem se před ním svlékla, všimla jsem si, že se mu trochu pokleslý čurák zase narovnal.
Vybavila se mi přitom jedna stará příhoda, jak jsem kdysi právě na něm holkám předváděla, že umím ovládat hmotu. Dobře jsme se tenkrát všichni bavili a nějak přišla řeč na takzvanou psychokinetiku. Chytla jsem se toho.
„To není žádný problém,“ řekla jsem suverénně, „s některými předměty umím pohnout i já, a nemusím se jich vůbec dotknout.“ Pak ještě s naprosto vážnou tváří jsem tvrdila, že stačí pouze upřený pohled a zvolený předmět dokonce i mění tvar.
„Nesmysl! To není možné!“ Taková byla reakce skoro všech, co seděli se mnou u stolu.
„Dobře, třeba na tom něco je, ale že bys to uměla zrovna ty?“ zapochybovala jediná z holek. Patrně si v té chvíli vybavila jednu paní z bývalého Leningradu, která mnohokrát předváděla zvědavým novinářům, jak soustředěnou vůlí honí zapalovač nebo krabičku sirek po stole.
Padlo ještě více poznámek, až konečně jedna z kamarádek mě vybídla:
„Tak nám to tady ukaž.“
„Prosím, co bych pro vás neudělala, samozřejmě že vám své neobyčejné umění mileráda ukážu,“ přisvědčila jsem a v duchu jsem se už chechtala, jak pěkně všechny doběhnu.
„Budu ovšem potřebovat jednoho dobrovolníka,“ pokračovala jsem a přítomné vyzvala: „Dobrovolníci, neváhejte a hlaste se!“
Komu je výzva určena a kdo se bude muset přihlásit, bylo už předem dáno. Kolem stolu seděl pouze jeden případný dobrovolník, všechno ostatní byly dobrovolnice, a ty jsem nemohla potřebovat.
„Zdeňku, tady se postav, aby všichni dobře viděli,“ řekla jsem, když se vyjasnilo, kdo tím požadovaným dobrovolníkem musí být.
Napětí se stupňovalo. Holky se ke mně nakláněly a třeštily zraky, co že se asi bude dít. Nic je nenapadlo, dokud jsem nedodala:
„… a ukaž čuráka.“
Jaké haló v tu chvíli vypuklo, to se nedá dost dobře popsat. Holky řičely, válely se po stole a slibovaly si, že tohle někomu také provedou.
Jediný, kdo se nesmál, byl Zdeněk. Klidně sundal kalhoty a povídá: „No tak dělej, jsem zvědav, jak to zvládneš.“
Dřepla jsem na bobek a zaměřila svůj pohled někam doprostřed Zdeňkova genitálu. Nepochybovala jsem, že zraky všech holek míří do stejného místa. Tohle Zdeněk přece musí vědět. Bude si uvědomovat, kolik zvědavých a žádostivých očí na něj kouká. To ho určitě vzruší, myslela jsem si.
Jenomže uběhlo pár minut a nedělo se absolutně nic. Zdeňkův čurák se neprotáhl ani o milimetr a jen beznadějně visel. Některé holky, když viděly moje málo platné snažení, se rozhodly, že mi pomohou. Jedny si rozepínaly šaty, sundávaly podprsenky a předváděly kozy, jiné zase stahovaly kalhotky a ukazovaly, jak hodně ji mají chlupatou. Ale ať dělaly, co chtěly, výsledek patrný nebyl.
Můj dobrovolník si totiž usmyslel, že na nás vyzraje. Později mi potvrdil, jak na to šel. Snažil se myslet na něco, co se sexem nemělo nic společného, a navíc koukal kamsi mimo do volného prostoru, aby se pohledem na obnažené holky nevzrušil.
Konečně právě tohle mě napadlo. A hned mi bylo jasné, co mám udělat. Zdeněk sice může namířit zrak někam do stropu a nevnímat dění kolem sebe, ale stěží dokáže pouhou vůlí úplně ovlivnit svůj sluch.
„Koukejte, koukejte, už se mu začíná protahovat,“ hlasitě jsem oznamovala a ukazováčkem mířila někam na Zdeňkův žalud.
Holky zbystřily pozornost. Přesvědčivě pronášená slova měla následek, že některým se zdálo, že vidí totéž co já. „Opravdu, je to tak, už mu maličko roste,“ opakovaly po mně a násobily tak účinek mých slov, ačkoli ve skutečnosti k žádné změně zatím nedošlo.
„Ze žaludu už mu sklouzla předkožka, sledujte, jak se mu do něj proudem hrne krev, jak se rozšiřuje, jak se pěkně nalévá, už mu v něm skoro začíná škubat, i pytlík jak se mu stahuje…“ takto komentovala jsem poněkud předčasně dosud neproběhlý děj.
Tu však ostře sledovaná část Zdeňkova těla opravdu se zachvěla a pomaloučku se začala prodlužovat. Byl to signál, abych stupňovala úsilí.
„Vidíte, už se mu pohnul, už mu tvrdne, a tuhne mu čím dál víc, už se mu zvedá,“ oznamovala jsem a čurák, jako by skutečně poslouchal, začal se chovat přesně podle mé nápovědy. Zmohutněl, znásobil svou velikost, pak se zachvěl a trhavými pohyby stále úspěšněji překonával zemskou přitažlivost. Chvilku nato už vyzývavě trčel přímo proti mně.
Nyní byl Zdeňkův čurák ve stejné pozici. Stál pevně a mířil šikmo nahoru, takže kromě jiného mohl docela dobře sloužit i jako nějaký věšák. Otestuji si, jakou má únosnost, napadlo mě, když jsem si všimla vědra stojícího v koutě na podlaze.
Poté co Zdeněk konečně opustil vanu, vzala jsem nádobu, naplnila ji vodou a na zvednutý čurák ji pověsila. Zdeněk se trochu zapotácel, jak náhle změnil těžiště, ale jeho věšák zátěž udržel. Sáhla jsem mu na něj, uchopila a stiskla. Byl tak pevný, že se jeho povrch nedal prstem ani trochu promáčknout.
„Nehraj si s ptákem a pojď se radši vykoupat,“ hodně stroze vyzvala mě Ivana, když opět napustila plnou vanu vody. Přidala do ní i slušnou dávku mycího přípravku, takže množství pěny udělalo na vaně vysokou bílou čepici.
Vlezly jsme si tam. Já jsem se si sedla na jeden konec vany a Ivana na druhý proti mně.
Ve vodě to bylo nádherné. Byla příjemně teplá, také pěna hezky voněla a šuměla, jak pukaly jednotlivé maličké bublinky.
Sotvaže jsem nabrala pěnu do dlaní a začala se mýt, ucítila jsem, jak se mi cosi dotklo rozkroku. Byla to Ivanina noha. Sledovala jsem, jak mi bloudí mezi stehny, jako by tam něco hledala. Snadno mě napadlo, co asi může chtít, a maličko jsem změnila polohu. Hned potom mi Ivanin palec vklouzl do kundy a začal mi v ní rejdit. Nemínila jsem kamarádce zůstat něco dlužna, a tak jsem ji napodobila. Drbaly jsme se vzájemně, aniž jsme si přitom vyměnily jediné slovo. Zdeněk, kterému čurák už spořádaně visel, chodil kolem a pozoroval, jak nám mytí jde. Určitě mu hodně vrtalo hlavou, proč se pořád tolik chechtáme.
„Dej návrh, jakým způsobem na to dneska půjdeme,“ vyzval mě Zdeněk, když jsem konečně opustila vanu a schovala se v osušce, „do které díry to budeš chtít?“
Nevěděla jsem, co honem odpovědět. Dříve, než jsem stačila rozvážit, jak by to bylo nejlepší, vmísila se do rozmluvy Ivana.
„A kam jste to dělali naposled,“ zeptala se mě, „do kundy, do zadku nebo jsi ho kouřila?“
Řekla jsem jí, že podle okamžité nálady jsme nepravidelně střídali první dva zmíněné otvory, ale který z nich jsme užili jako poslední, to už opravdu nevím.
„No dobře, používali jste dvě díry,“ zopakovala po mně Ivana, „ale co pusa, což do pusy jste to nedělali?“
Nechápavě koukala hned na mě a hned zase na Zdeňka.
Začala jsem dost neobratně vysvětlovat, že tedy vlastně ne, že při šukání do úst jsem nikdy nevydržela do konce. Když měl čurák stříkat, vždycky jsem ho vyndala.
„Ty jsi ale trouba,“ řekla Ivana, „vždyť ses připravila o to nejlepší. Ty vůbec netušíš, jaké to je, když to zrovna vyjde, že s tebou mlátí orgasmus a ty máš právě plnou pusu semene.“
„Nevím, mám z toho trochu strach…,“ začala jsem objasňovat, proč dosud orálněgenitální styk nebyl mým koníčkem, ale Ivana mě opět přerušila.
„Kdepak, tomu se musí udělat konec,“ rázně rozhodla, „nejlepší bude, když Zdeňka hned vykouříš, a co vykouříš, to všechno spolykáš.“
„Myslíš…,“ začala jsem nerozhodně, „opravdu teď hned?“
Představovala jsem si, jak z čuráku jako nějaký gejzír prýští záplava semene. Já ho mám plná ústa, nestačím polykat, lepkavá tekutina mi teče po bradě… A kdoví jakou asi má chuť, napadlo mě.
„Neměj žádné strachy, uvidíš, jak dobře to půjde,“ přesvědčovala mě dál Ivana. Jako by mi četla myšlenky, moje nevyslovené obavy vyvracela: „Alespoň to zkus. Když se ti to nebude líbit, přece vždycky můžeš čurák vyndat a nechat vytéct někam vedle.“
K rozhodnutí mi pomohlo, když dodala: „Aby ti to lepší šlo, budu tě přitom dělat robertkem.“
Z vedlejší místnosti, kde měla kabelku, hned svůj strojek přinesla. Byl černý a měl tvar dokonale ztopořeného mužského údu nadprostřední velikosti. Zřetelně se na něm rýsovaly mohutné vystouplé žíly.
Ivana uchopila Zdeňkovi čurák a honila mu ho tak dlouho, dokud se pořádně nepostavil. Pak pro srovnání vedle přiložila robertek. Dlouhé oba nástroje byly přibližně stejně, ale co se týká šířky, Zdeněk zaostával o dobrý centimetr.
Přešli jsme pak vedle do pokoje. Ivana odstranila všechny věci z pohovky a řekla:
„Tady si lehni.“
Rozprostřela mi pod hlavu nějaké noviny, aby mělo kam vytéct semeno, kdybych se nakonec neodhodlala je spolykat. Potom si mě vhodně upravila, nasměrovala a vyzvala Zdeňka: „Klekni si nad ní.“
„Trochu níž,“ upřesnila ještě, „a pytlík jí dej mezi kozy.“
Zdeněk poslechl a jeho čurák se dostal do bezprostřední blízkosti mých úst. Uchopila jsem ho někde vprostředku a začala jsem si hladkým a dokonale tvrdým žaludem zlehka jezdit po rtech. Zdeňka tohle vzrušovat moc nemohlo, ale pro mě to bylo příjemné. Občas jsem jazykem přejela doširoka rozevřený otvor na špici žaludu a uvažovala, jaké to bude, až odtud začne proudit semeno.
Ivana zatím důkladně natřela robertek krémem a několikrát na zkoušku stiskla na něm umístěný vypínač. Slabě to zabzučelo a přední, mohutnému čuráku podobná část se rozkmitala. Pak se Ivana sklonila a zmizela z mého zorného pole. Ucítila jsem, jak mi rozevírá kundu a strká dovnitř robertek. Předtím, než ho spustila, ještě mi s ním několikrát protáhla díru. Jako kdyby se chtěla ubezpečit, že je opravdu volná a nic v ní nevězí, dvakrát nebo třikrát svůj strojek do mě hluboko zastrčila a hned zase vytáhla. Teprve potom opět ozvalo se vrčení v něm ukrytého motorku.
Ivana si počínala jako zkušená pracovnice erotického salónu. Zpočátku nechala robertek vibrovat jenom velice pomalu a také nijak hluboko ho do mě nezasouvala. Jen různě jej nakláněla, jednou více dráždila poštěvák, pak třeba G bod uvnitř vagíny, nebo ho vytáhla skoro úplně, takže kmital až na samém kraji díry mezi malými laplemi. Výkon robertku zvyšovala postupně, podle toho, jak na mě přicházelo vzrušení.
A to opravdu rostlo. Spolu s ním, jak Ivana správně předpovídala, přicházelo a zvětšovalo se nutkání rozdráždit Zdeňka a vybrat mu semeno. Celý žalud jsem vzala do pusy, tak abych se rty dotýkala všech nejvnímavějších míst, která jsou hned za ním na jemné, hodně pokrčené kůžičce. Aby doteky byly více dráždivé, vzala jsem čurák dole u kořene a pokožku na něm jsem natáhla a vypnula, jak jen mi bylo možno. Druhou rukou jsem sáhla po pytlíku a začala ho masírovat.
Vůbec mi v tu chvíli nepřišlo na mysl, že ještě před necelou čtvrthodinou jsem váhala, zda vůbec mám brát čurák do pusy. Jako by to ani pravda nebyla. Nyní jazykem jsem rejdila na uzdičce dole pod žaludem a přála si, aby to už dlouho netrvalo a abych dostala hodně velký příděl.
Začala jsem se celá chvět a Ivana, sotvaže to zpozorovala, otočila ovládací kolečko až na doraz. Robertek škubal sebou v úžasném tempu a přinutil mě, abych začala tlouct zadkem o pohovku. Také Zdeněk se začal kroutit a vzdychat, pak se prohnul a čurák ještě více vystrčil.
Věděla jsem, že už to nemůže vydržet a že mu to každou chvilkou přijde. Přesto ovládla mě nezřízená touha nečekat a okamžitě domoci se semene. Chtěla jsem ho mít co nejvíc, a vůbec všechno, co má, nic přede mnou nezadrží.
Čurák, který už dávno pouštěl mízu, vší silou začala jsem vysávat a rty, zuby, jazykem i rukou na každém přístupném místě všude intenzívně dráždit. Stejně tak i pytlík jsem vydatně mačkala.
Konečně první slabé škubnutí, pak druhé silnější, při kterém se objevilo několik prvních kapek. Žalud poté ještě více zmohutněl a vyplnil téměř celý prostor mých úst.
Moje nedočkavost způsobila, že ten kratičký okamžik, kdy se Zdeňkův čurák připravoval k vyvržení semene, se mi zdál nesmírně dlouhý. Tolik jsem tu mléčnou, hezky vonící tekutinu chtěla, tolik jsem ji už potřebovala, a stále nic.
Pak ale konečně to přišlo. V jediné sekundě prudký horký proud mi naplnil ústa. Byl to tak náhlý a mohutný nápor, že jsem první dávku celou nestačila rychle spolknout a skoro jsem se zakuckala. Naštěstí hned po dalším střiku jsem dokázala všechno napravit.
Kolik těch výronů celkem bylo, vlastně ani nevím. První, ten nejmohutnější, který mě skoro zahltil, jsem dobře zaznamenala. Stejně tak druhý a třetí. Pak jsem ale čuráku začala vydatně pomáhat, vysávala jsem jeho obsah a ždímala pytlík, takže nemohu říct, zda to byl on, kdo do mě semeno pumpoval, nebo jsem to byla já, která si ty milióny spermií sama brala. V každém případě zdroj, který se mi otevřel, tryskal dlouho a vydatně, i když stále slaběji.
Konečně bylo po všem. Se zavřenýma očima, zcela vyčerpaná jsem zůstala na pohovce bezvládně ležet. Zdeněk se skulil vedle mě a vedlo se mu stejně. Nesmírně se mi chtělo spát. Poslední, co blesklo mou myslí, nežli jsem nakrátko usnula, bylo překvapivé zjištění, že si nepamatuji, jakou mužské semeno má chuť.
Dál vlastně už není o čem psát. Potom, co jsem se vrátila k plnému vědomí, zajímavého se mnoho neudálo. Ivana sice měla tisíc chutí nechat si to od Zdeňka také udělat, ale musela na všechny zapomenout a na pohovce před námi se sama uspokojit robertkem. Já jsem našeho společného přítele totiž tak dokonale opotřebovala, že čurák se mu pro zbývající část dne hodil pouze k jednomu účelu. K souložení to ale zaručeně nebylo.
Doufám, milá Lucko, že doba strávená seznamováním s tímto dlouhým dopisem nebude pro Tebe znamenat zbytečnou ztrátu času, ale naopak přinese Ti množství užitečné inspirace. Vždyť nikdy nevíš, kdy a při jaké příležitosti zkušenosti druhých mohou být i Tobě prospěšné.