Livrejovaný portýr se úslužně uklonil a v úsměvu vycenil perfektně bílé zuby.
“Good evening, madam…”
Proboha, doufám, že jsem tu správně…!
Celé tři hodiny jsem netrpělivě čekala, kdy se ozveš. První textová zpráva dorazila na můj mobil krátce po šesté. Zrovna jsem si v kanceláři balila věci. Pár kolegů, kteří neměli jiný program, postávalo v chodbičce, že zajdeme společně někam na večeři, a já si nenápadně cpala prádlo do kabelky, abych se mohla na toaletě doobléci.
Ze zprávy jsem nebyla moudrá, ale protože na konci stálo: “NEODPOVIDEJ!”, poslušně jsem vyčkávala na další instrukce. Jen jsem vykoukla na chodbu a omluvila se kolegům, že mě dnes šíleně bolí hlava a že si půjdu lehnout.
Druhá sms-ka přišla asi za pět minut. Stejně mlhavá jako ta první, takže teď si vůbec nejsem jistá…
Nejistě se rozhlížím a váhavě procházím recepcí.
„May I help you?“
Zpoza přepážky vyběhne dívčina v hotelovém stejnokroji a nedůvěřivě si mě prohlíží.
Vím proč. Odhadla mě jako šlapku. V obtažených černých šatech, se řvavě červeným šátkem na krku… sama večer v hotelu… ani ji nic jiného napadnout nemohlo. Je mi z toho skoro zle. Poprvé v životě jsem někomu zavdala příčinu, aby si o mě něco takového myslel!
Musel jsi přeci vědět, jak to bude vypadat, až sem přijdu!
V prvním okamžiku chci odpovědět česky, ale rozmyslím si to. Ani slovo.
„My name is Peacock, there should be a letter for me here.“ Fráze ze mě vyletí celkem automaticky.
„Yes, madam!“ Z recepční je opět úslužná profesionálka, ale nedůvěra v očích přetrvává. Možná rozpoznala přízvuk. Má cvičené ucho. Z přihrádky vytáhne světle modrou obálku a podá mi ji.
Poodejdu, aby neviděla, jak se mi třesou ruce. V obálce je kartička. Magnetický klíč. A potom lístek s ručně psaným číslem 347.
Zorientuji se pohledem a vydám se k výtahu. Snažím se tvářit sebejistě a lhostejně. Snad se mi nezvrtne noha nebo nezakopnu… Recepční předstírá soustředění na monitor počítače, ale já vím, že mě sleduje. I přesto, že nejsem jediným hostem, který se pohybuje v hale.
Do kabinky výtahu nastupuji sama. Konečně si mohu trochu vydechnout. Mám pocit, jako bych právě absolvovala maratón.
Ve třetím poschodí je ticho, zvuk podpatků tlumí světlý koberec.
Stojím přede dveřmi a zjišťuji, že se mi klepou kolena. Strašně se na tebe těším, ale… jako bych měla otevřít třináctou komnatu.
Mezi prsty svírám magnetický klíč.
Bože, já to snad neudělám…
A přeci.
Zasouvám klíč do zámku. Blikne zelené světélko. Jsem tu dobře.
Pomalu otvírám.
Předsíň je zavřená. Ve sterilní hotelové vůni objevuji stopy tvé kolínské. Teď vím jistě: Jsem ve tvém pokoji. Skrz prosklené dveře vidím namodralou záři a slyším zvuk zapnutého televizoru. Váhám s rukou na klice. Na okamžik mě napadne, jestli bych se neměla rovnou svléknout, aby byla fenečka připravená, ale nakonec se rozhodnu záporně. Určitě mě chceš vidět v tomhle nemožně vyzývavém oblečení.
Nadechnu se a tiše zaklepu.
Nic se neděje.
A tak opatrně otevřu.
Sedíš v hnědém koženém křesle, nohy ledabyle vyložené na stole, a sleduješ velkou televizní obrazovku. Kromě obrazovky svítí jenom stojací lampa vedle gauče. Na stolku, nedbale pohozeno, leží několik obalů od pornografických kazet. Až teď zaregistruji, jaký to vlastně běží program…
Otřesné! Prokristapána, kdes to vzal?! Pokud si vzpomínám, říkal jsi, že tvrdé porno nemáš rád!
Polknu.
Cítím pohoršení, nebo snad zklamání.
Věděl jsi přeci, že jsem tady, ale klidně se v mé přítomnosti dál díváš na takové nechutnosti!
Kývneš mi na pozdrav, ale nevstaneš.
Teď už bys to ale snad mohl vypnout, ne?!
Jsem nějak vyvedená z míry. Čekala bych, že se aspoň podíváš, co mám na sobě. Že mě pochválíš, jak dobře jsem dodržela tvoje instrukce. Vůbec nebylo lehké sehnat vhodné šaty v tak krátkém časovém úseku… až jsem se sama sobě divila, proč se na to nevykašlu. A ty teď ani neodtrhneš oči od… od… Bože, je to tak nechutné a vulgární!
Zarazí mě i tvoje oblečení. V šatech tě vídám málokdy. Sako je sice pohozené vedle na gauči, ale máš stále bílou košili s kravatou a kalhoty od obleku, jako když jsi za mnou přišel na výstaviště.
Na obrazovce natřásá nahá blondýna obrovskýma umělýma prsama a vydává zvuky jako pářící se kočka. Ne, tohle opravdu není moje gusto! Obličej se mi svrašťuje do znechuceného šklebu.
Ledabyle sáhneš po ovladači, ztišíš to kvílení a konečně mi věnuješ trochu pozornosti.
“Jaká byla cesta? Našla’s to lehko?”
Nemohu nepocítit trochu skryté ironie a navíc mám dojem, že se docela bavíš pohledem do mé tváře. Mám chuť odseknout a dát ti najevo svoje aktuální pocity. Podle instrukcí, které jsi mi poslal, jsem klidně mohla skončit na druhém konci města!
Ale rozmyslím si to.
“Fajn,” přikývnu.
Pak zachytím tvůj pohled. Klouže kamsi ke straně, tak, abych si toho všimla. U stěny stojí tmavý toaletní stolek. A na něm, skoro umělecky naaranžované, leží na bílé ozdobné dečce dva předměty. Černý kožený bičík a gumová kulička s řemínky. Roubík.
Vytřeštím oči.
Úlek proletí tělem a vyvolá výrazný stah v podbřišku.
Našimi rekvizitami byly vždycky jen běžné věci, které jsme měli po ruce… ale tohle?! Obojek, bičík, roubík. To už je na mě trochu moc…
Musel jsi to někde koupit!! Nikdy jsem o tom neuvažovala, ale nemyslím si, že bys měl doma sbírku takových pomůcek.
Nebo ano…?
Najednou nevím, jestli jsem trochu nepřecenila svoji odvahu. K tomu tvůj chlad a odstup… něco docela jiného než odpoledne.
Co sis to na mě vymyslel?
“Dnes už máš jeden vroubek. Vzpomínáš si, že?”
“Ano,” hlesnu.
“Fajn. Zahrajeme si. A možná ti odpustím…”
Dívám se ti do očí, ale hekání předvádějícího se páru mi nedovoluje soustředit se.
Hnusná slátanina!
,Fiktivní přestupek a hra na trest’, zauvažuji rychle. Ale já myslela, že trestem je už to, že jsem musela cestovat přes půl města vystrojená jako lehká děva…
„Jaké jsou podmínky?“ odvětím nejistě.
S úsměvem kroutíš hlavou a konečně se mi zdá, že mi věnuješ trochu víc pozornosti než té filmové hrůze, co mě neustále vyrušuje.
“Svlékneš se.”
,Zase…?’ prolétne mi kacířsky hlavou. Pro tebe všechno, Sluníčko, ale čekala jsem něco víc…
“Ale nechci, abys dnes byla jen holka-co-se-svléká! Dnes večer tu chci mít striptérku. Se vším všudy… A jestli budeš tak dobrá, že nedokážu sedět, vyhrála jsi.”
A je to tu.
Dech se mi zrychluje a černá podprsenka, kterou jsem si narychlo koupila společně se šaty v supermarketu, mi začíná připadat těsná.
Na svlékání před tebou už si pomalu zvykám, ale dnes… mám takové tušení, že jsi mi ještě neřekl všechno. Dnes to asi nebude tak lehké…
Chvíli pozoruješ, jak si tvé přání přemílám v hlavě. Vím naprosto jistě, že striptérka ze mě nikdy nebude. Na to nemám. Co budu dělat?
„Fajn,“ konstatuješ, když delší dobu mlčím.
Zvedneš se z křesla.
Přistoupíš k televizi, něco tam kutíš a za chvíli hrané vzdechy a slovní oplzlosti nahradí hlas Tiny Turner. Scény z videa však běží dál a, i když mě to odpuzuje, nedokážu odtrhnout zrak. ,Vypni to!’ chce se mi pohoršeně křičet. Snad si proboha nemyslíš, že mě tohle vzrušuje?
Po chvíli jsi s obrazem i zvukem spokojen. Přejdeš k oknu, vytáhneš žaluzie a rozhrneš záclony až úplně ke kraji. Co to děláš? Vždyť tu budeme jako ve výkladní skříni!
„Vpustím sem trochu čerstvého vzduchu, budou ti lépe stát bradavky.”
Otevřeš jedno křídlo, mírně se vykloníš, zamáváš imaginárním divákům. Pak se zhluboka nadechneš a celý rozjařený se vrátíš do křesla. „Můžeš začít!“
Zírám na tebe naprosto šokovaně.
“To nemyslíš vážně…!”
Podíváš se na mě, ale bez zájmu a lhostejně se znovu otočíš.
„Vždyť je na mě vidět,“ protestuji zaraženě a stále nechci uvěřit tomu, že si ze mě neděláš blázny.
„What’s love got to do with it,“ zpívá Tina, jakoby nás viděla – a já nevím. Nevím co s tím. Zdřevěněla jsem, obojek je mi najednou těsný a začíná mě opět bolet břicho. Mám pochybnosti. O sobě, o svém odhodlání, o tom, jestli vůbec jsem na správné lodi.
„Máš mě rád?“ zeptám se.
Překvapeně se ke mně otočíš. „Ještě jsem ti to dnes neřekl?“
„Ne.“
Tvůj výraz trochu oživí pobavený úsměšek. „Dočkáš se. Ale teď…“
Tleskneš do dlaní.
„Showtime!“
Netrpělivé gesto, které vyšleš směrem ke mně, je jednoznačné: Pohni se už!
Chytám se posledního stébla a snažím se ti rozumně vysvětlit, že takhle to nejde, ale dokážeš mě úplně ignorovat. ,Další tvoje hra na „Nemůžu“?‘ čtu v tvé tváři.
Zkouším se pohnout, ale je to, jako bych se snažila uvést do chodu nějaké obrovské zadřené soustrojí. S očima vyvalenýma do černé díry otevřeného okna se pokusně začínám natřásat v rytmu hudby. Představuji si, že jsem na tanečním parketu, ale do myšlenek se stále vkrádá obava:
,Co když se někdo dívá?!!!‘
Nejde mi to a ty to vidíš.
Ale i tak mě necháš hodnou chvíli se trápit. A pak řekneš měkkým hlasem, který mám tak ráda: „Tak pojď sem!“ A už ti sedím na klíně. Dlouho se líbáme a i když mi nedovolíš, abych tě objala, jsem zase tvoje. Dotýkáš se mě přes šaty a mně se zdá, že bych byla ochotna udělat všechno, jen aby to pokračovalo. Chtěla bych ti do ucha šeptat něžnosti a ukolébat se pocitem, že už to mám všechno za sebou…
Ale tuším, že tohle si teď nepřeješ.
Nechce se mi vstávat. Pootočím hlavu a znovu se podívám do tmy, ve které se rýsují osvětlená okna protějšího křídla hotelu.
Nemám na výběr.
A ty čekáš.
Pak mi přiložíš prsty na krk. „Zavři oči, Sluníčko.“ Poslechnu. Rozvážeš šátek a ovineš mi ho přes oči kolem hlavy. Zvedáme se, manipuluješ mnou na místo, kde mě chceš mít. „Tady je to ono,“ prohodíš spíš jen pro sebe. Nevím, jestli to znamená, že na mě dobře vidíš ty, nebo že je na mě dobře vidět zvenčí…
„Ten odporný film už jsem vypnul,“ zašeptáš mi do ucha. „Mimochodem, vybral jsem ho speciálně pro tebe. A zdá se, že jsem se trefil. Nemám pravdu? …No, ale, už ho, myslím, nebudeme potřebovat. Tak do toho!“
„I’ts gonna work out fine…“ zpívá Tina.
Kéž by!
Naposledy mě políbíš a odcházíš…
Už bych měla začít něco dělat…
,It’s gonna work out fine‘, opakuji si stále dokola a pomalu se začínám houpat podle hudby. Připadám si divně. Trapně. Svazují mě rozpaky a stud. Ráda se před tebou svlékám, ale normálně! Ta cukrlata kolem neumím. Nehodím se na to, nemám to v krvi… Jsem obyčejná ženská!
Nejraději bych se propadla.
Tina zpívá krásně. Mám ji ráda. Snažím se ponořit do rytmu. Jsme tu jen my dva. Jen my dva. Nikdo se nedívá. Pro tebe já, Sluníčko, přemůžu i ten otravný stud.
Jen pro tebe – jsem barová tanečnice!
Nevím jak, ale najednou jsem nahá.
Už nemám nic, co bych si mohla svléknout. Jen obojek těsně obepíná hrdlo a červené hedvábí kryje oči. Trochu vystřízlivím. Můj bože, jestli to tak někdo viděl…!! Vlna vzrušení znovu rozezní nervy a naplní klín i bradavky nasládlou bolestí.
Postřehnu, že zhaslo světlo – a už jsem ve tvém náručí. Ach..!
Holá kůže se lepí na bezvadný oblek.
Někam odcházíme. Na tvůj pokyn se shýbám… a pocítím chlad a vůni ložního prádla. Dlaně a kolena se boří do měkké matrace. Takhle si to přeješ. Vím, že takhle to máš rád a tak si mě vezmeš. Svaly prolévá nedočkavé mravenčení.
Na tohle se ale už nikdo jiný dívat nebude… Viď, že ne, Sluníčko?!
„Budu chtít, aby ses chovala jako ta děvka ve filmu,“ oznamuješ mi a podle zvuků, které doléhají k mému sluchu, se zvolna svlékáš
Cože?!!
Úlek trochu přibrzdí vzrušení.
„To ne… prosím!“ pípnu.
„Se vším všudy,“ dodáváš, jako bys můj protest neslyšel. Aniž si to uvědomuji, zachovám se přesně naopak. Opouštím svůdnou pozici a zaraženě si sedám na paty. Zbláznil ses? Nesnáším porno, ani prodejné ženy a jejich způsoby. Ty to dobře víš. Co to do tebe vjelo?
Tohle je pro mě nesplnitelný požadavek. Nemohu se chovat a mluvit jako ta ženská! Jednak to neumím a jednak… takhle se mi to prostě nebude líbit!
Co teď? Je konec?
Ticho.
Najednou se mi skoro chce brečet.
Ne, není úplné ticho. Z vedlejší místnosti stále ještě tlumeně zní hudba. Tina zpívá další píseň.
Jinak se ale neděje nic. Jsi tu ještě? Kam ses poděl?
Čekáš?
,It`s gonna work out fine…,” vzpomínám si.
Ach…
Posouvám ruce po těle a přikládám si je na prsa.
Představení.
To, co po mně chceš, je představení. Jenom představení. Protože se ti to tak líbí. Vzrušuje tě to. Ty víš, že nejsem…
Právě proto to chceš!
Bradavky pod dlaněmi znovu raší a hádci žádosti se začínají proplétat citlivými místy. Zavrtím se na patách. Pro tebe, Sluníčko, objevuji v sobě utajené hlubiny. Pro tebe, Sluníčko, mě začíná vzrušovat představa, že jsem…
Děvka!
Mám radost. Znovu se spouštím na čtyři a pohupuji zadkem v rytmu hudby. Vlasy visí podél obličeje, ňadra se klinkají jako dva zvonce. Do tváře se tlačí krev. Prohýbám se v zádech a nestydatě na tebe špulím svá intimní zákoutí.
“Tak kde to vázne? Pojď už! Pojď, už tě chci v sobě!”
Hlas nabírá zvláštní hrdelní tón. Ona řvala mnohem hůř. Mnohem. Představa, že mi ta slova kvůli tobě sejdou se rtů, mě přivádí do extáze. “Pojď, dělej! Nevidíš svoji děvku, jak se tu nadrženě válí? Co bys ještě chtěl? Chceš vulgárnější slovník?” Oddaluji kolena a štěrbina se ještě víc rozvírá. Nořím do ní prsty. Už tě vážně chci. Dech se mění v sípavé skučení, prsty kloužou rychleji a rychleji. Cítím, jak se zhmotňuješ za mými zády. “Dělej! Na co čekáš? Tak mi ho tam vraž!!”
Uděláš to. Bez přípravy. Rozrazíš ještě slepené hrdlo tak prudce, až heknu bolestí a slastí. Dlaněmi sevřeš kyčelní klouby. “Jsi moc jemná…” chraptíš. “Chci ta nejstrašnější slova, jaká znáš. Slyšíš, …děvko?!”
S každým přiražením zaskučím rozkoší. Trup se bezostyšně vlní a zvuky, které mi vycházejí z úst, se podobají ječení pářící se kočky. Slova, jež mám na jazyku, jsem dosud pouze slyšela, ale nikdy nevyslovila. Zbavuji se šátku, trhnutím hlavy odhazuji vlasy a vyzývavě se otáčím, abych dobře viděla tvoji vzrušením růžovou tvář. Nadechuji se a klepu se blahem.
Teď, teď je vykřičím!