Svítá. Krvavě rudé slunce stoupá na obzor. První teplé paprsky probouzí ptáky, kteří svým zpěvem vítají nový letní den. Na silnici se začala objevovat první auta. V mnohých domech se probouzejí lidé, kteří pospíchají do zaměstnání, do školy, zkrátka tam, kdo kam musí.
Svítá. Krvavě rudé slunce stoupá na obzor. První teplé paprsky probouzí ptáky, kteří svým zpěvem vítají nový letní den. Na silnici se začala objevovat první auta. V mnohých domech se probouzejí lidé, kteří pospíchají do zaměstnání, do školy, zkrátka tam, kdo kam musí.
Jedním z těchto lidí je i moje rozkošná devatenáctiletá dcerka. Ta, kterou mi před časem svěřil soud do péče po rozvodu, neboť ji moje žena obrovským způsobem zanedbávala a vůbec se nezajímala o to, jaký má naše dcerka prospěch ve škole, s kým se stýká, a podobně. Toto jí jako matce svého dítěte nikdy neodpustím, opravdu nikdy. Dášence, jak se moje dcerka jmenuje, se vůbec nechce vstávat, neboť si je vědoma toho, že ji dneska ve škole čeká důležité zkoušení z francouzštiny. A ona to vůbec neumí! Takže nejspíš propadne. Ach, holka jedna zlobivá. Nemám to s ní vůbec jednoduchý.
Protože je již 6:45, jdu se podívat, zda už konečně vstává. Nezmýlil jsem se, když jsem ji nalezl ještě v posteli. Jemně ji hladím po tváři jako ve filmovým scénáři a sladce jí šeptám do ouška: „Vstávej, Dášo, už musíš do školy! Haló! Ty mne neslyšíš?!“ Odpovědí mi byl její milý úsměv a krátký hluboký vzdech. Usoudil jsem z toho, že se jí to líbí. „Dášo, jestli okamžitě nevstaneš, vezmu rákosku a seřežu Ti zadek tak, že si 14 dní nesedneš!“, řekl jsem již notně zvýšeným hlasem. Z její strany nepřicházela žádná odezva. „Nuže, dostaneš nařezáno na holou, vinu si přičti sama.“
Během krátké chvíle jsem byl zpět s rákoskou. Jedním pohybem jsem z ní strhnul peřinu a zůstal stát jako opařený. Celou noc spala bez oblečení v čerstvě povlečené posteli! Ta hanba! A navíc na prostěradle byla čerstvá stopa po tom, jak se v noci sebeukájela! V první vteřině jsem byl zmatený a nevěděl, co vlastně dělat. Měl jsem v hlavě pořádný zmatek, avšak řešení mi přišlo na mysl po krátké chvilce: když už jí nařežu za to, že nechtěla vstávat, tak to vezmu jedním vrzem a za tohle jí přidám. Štěstí bylo, že mi to došlo.
Sotva si protřela oči, uviděla, že v ruce držím trestný nástroj. „Tati, prosím Tě, nebij mne, já už vstávám!“ V jejím hlase bylo cítit opravdový strach z několika následujících okamžiků. „Pozdě, Dášo! Když to nešlo po dobrým, tak teď budeš trpět! Rychle se otoč na břicho!“ Začala trochu natahovat k pláči a vrhla na mne pohled, který by nesvedl ani ten nejlepší hollywoodský herec a pomalu se překulila. Přistoupil jsem k ní, pod břicho jí dal polštář, na kterém spala a napřáhl se k první ráně. Ratanová rákoska začala vykonávat svoji práci. Sotva tato rána dopadla, Dáša začala ječet jako smyslů zbavená. Není se co divit, rákoskou jsem ji vyplácel poprvé v životě. Její zadeček již po pěti ranách svítil jako rajské jablíčko. „Tati, ppprrr-ooo-sss-ííí-mmm, uuužžž dooosssttt, já to ne-vy-dr-žím! Já už bu- bu-du hod- hod-ná hhooll- čič-kááá!“ a vřískala u toho tak, že se to nedalo poslouchat. Tudíž jsem musel pustit muziku od Rammsteinů, abych alespoň částečně přehlušil ten její neskutečný řev. „Budeš už konečně zticha, Dášo?!“ zařval jsem, co nejvíce to šlo a pokračoval dál ve výprasku.
Po padesáté ráně jsem ji pustil a poslal ji umýt. Byl nejvyšší čas, neboť bylo 7:15. „Po příchodu ze školy dostaneš ještě za tu postel!“ řekl jsem varovně. Bez dalších řečí šla do koupelny, rychle se opláchla a oblékla. Byla připravena k odchodu do školy. Dali jsme si pusu na rozloučenou a s němým výrazem v tváři odešla pryč. Tím jsem získal čas, abych si promyslel, kterým nástrojem ji odpoledne vyplatím. Zpočátku jsem přemýšlel o řemeni a vařečce, ale nakonec jsem se rozhodl pro důtky. Utěšoval mne fakt, že bude prodloužený víkend a stopy po výprasku alespoň trochu zmizí.
Nestačil jsem ani zaregistrovat, že je již 8:00. V duchu jsem myslel na to, jak se mojí holčičce právě teď ve škole asi sedí. Bylo mi jasné, že to pro ni nebude nic jednoduchého udržet pozornost po celou dobu výuky, neboť musí neustále myslet na to, co ji doma určitě nemine. Ještě, aby si toho někdo všiml, že dostala nařezáno, to by mi opravdu scházelo ke štěstí. Naštěstí čas plynul jako voda a odpoledne nastalo celkem rychle. Bylo sotva 12:30, když zarachotily klíče ve dveřích a Dáša byla doma.
„Tak co, Dášo, jak jsi dopadla ve francouzštině?“, zeptal jsem jí bez dlouhého chození kolem horké kaše. Chvíli byla ticho, nic neříkala. Vypadalo to, jak by se mi bála něco říct. „Na něco jsem se Tě ptal, Dášo, neumíš odpovědět svému tátovi?“, řekl jsem rozčileně. „No, víš táto…“, zasekla se. „Copak, Dášenko, hledáš vhodná slova?“ „Ano, táto. Nevím, jak Ti to mám říct.“ „Co mi chceš říct? Propadla jsi z francouzštiny?“ V mém hlase bylo cítit obrovské napětí a nedočkavost na to, co z ní vypadne. „Máš pravdu, táto, propadla jsem. Nechci, aby ses na mne zlobil, nevyšlo mi to.“ V tu chvíli jsem málem dostal infarkt myokardu. Suše jsem polkl, zhluboka vydechl, posadil se v kuchyni na židli a vložil hlavu do dlaní. Po několika okamžicích jsem se vzpamatoval. „Tak tys propadla?! A to se nemám zlobit?! Vždyť ses celou dobu flákala a neučila se, i když jsi věděla, že Ti hrozí propadnutí, přiznej to! Jak vidím, budu Ti muset přidat nejen za tu ranní postel, ale i za tohle. Pojď hezky ke mně, sem ke stolu!“ Hleděla na mne jako v Jiříkově vidění. Nakonec se přece jen odhodlala a přišla za mnou až ke stolu.
„Tak! Sundej džíny a spodní kalhoty! A až hezky ke kotníkům!“ „Prosím, táto, neřež mne, vždyť jsem od Tebe dostala už ráno!“, začala mne prosit. Jenže to se mnou vůbec nepohnulo. Vůbec mi jí nebylo líto. „Dášo, neodmlouvej, a udělej okamžitě to, co Ti říkám!“, ječel jsem už vytočený na nejvyšší možnou míru. Pomalu si tedy stáhla džíny, a nakonec i kalhotky, takže se přede mnou skvěl její nádherný zadeček, nesoucí stopy po ranním výprasku rákoskou. Trochu jsem si „upravil“, vzal důtky a počal ji vyplácet.
Jestliže „moje malá dcerka“ ječela, když jsem ji vyplácel ráno, tak teď řvala o to víc. „Za postel dostaneš taky padesát ran a za tu francouzštinu dalších pětadvacet, dohromady tedy pětasedmdesát ran důtkami. Pokud k tomu přičtu trest za to, že jsi nechtěla ráno vstávat, tak se dostáváme k číslu stopětadvacet!“ Viděl jsem, jak se jí hrnou slzy do očí. Po deseti ranách mne začala přesvědčovat svým medový hláskem, abych už přestal, že jí to moc bolí, že už se bude učit a bude mne poslouchat. Nic jsem nedbal jejich řečí a řezal Dášu jako koně. „Ta- ta- táto, pro- pro- pros- ííímmm, už mne neb- nebij, já – já už bu bu- budu hod- hodná hol- čič- kááá!…“, ječela jako pominutá. Naprosto jsem ji neposlouchal a udělil jí trest v plné výši.
Po skončení exekuce jsem ji propustil ze svého ocelového sevření. „Tak, Dášo, nyní si řekneme, jak to mezi námi bude fungovat dál!“ „Dobrá, táto, již jsem na to zvědavá…“, odpověděla třesoucím se hlasem. „Tak zaprvé: pokud budeš chtít jít mimo domov sama, například na diskotéku, budeš mi říkat, kam jdeš, s kým tam jdeš a kdy přijdeš domů, abych dobře věděl, kde jsi a kde Tě mám případně hledat! Vyhrazuju si „právo namátkové kontroly“. Pokud bych při kontrole zjistil, že nejsi v místech, které jsi Ti označila, bez milosti Tě po příchodu domů přehnu přes koleno a dostaneš na zadek! Za druhé: ven budeš moci chodit jedině tehdy, až budeš naučená a budeš mít hotový všechny úkoly! Za třetí: úkoly Ti budu kontrolovat a případně i podepisovat, abych pak na třídních schůzkách nemusel poslouchat, že se nezajímám o Tvůj prospěch. Neplnění úkolů do školy budu trestat stejně, jako kdybys mi, nedej bože lhala nebo provedla něco opravdu závažného! Doufám, že mi rozumíš, Dášo!“, řekl jsem již klidným hlasem. „Ano, táto, rozumím Ti naprosto dokonale!“ „Tak fajn, jsme domluveni a ruku na to, Dášo!“ Stiskli jsme si pravice, podívali se sobě dlouze zpříma do očí a vše bylo v ten moment zapomenuto.
Od toho dne již svoji dceru nemusím vyplácet „na holou“, protože si z toho vzala velké ponaučení. Mám z ní opravdu velkou radost, když vidím, jak mi roste do krásy.
Tímto tedy končí první ze série příběhů, které jsme s Dášou společně prožili.